Archivované diskuze jsou určeny pouze ke čtení.
Jaké je být jedináčkem?
O jedináčcích panuje spousta různých přesvědčení. Nějak mám ale pocit, že je to bráno spíš z pozice pozorovatele – prostě takové to, jací ti jedináčci jsou, co dělaní a nedělají atd.
Mnohem víc by mě ale zajímalo, jak to vnímají samotní jedináčci. Kdo z vás je tedy jedináček? Jaké to je být jedináčkem?
…případně můžete zapojit i svoje vlastní jedináčky, pokud budete mít chuť se zeptat přímo jich a jejich pocity nám tady přetlumočit.
Petro, k nám se neodvážili chodit ani mí kamarádi. Ani zazvonit nebo telefonem zavolat. 🙁
Já “útěchu“ nalézala právě v knížkách. Při čtení mi bylo nejlépe.
Nejvíce mě dneska mrzí to, že se mě mamka nikdy nezastala, že jsem v ní nikdy nepoznala oporu, pomoc, nebo někoho, ke komu bych se mohla jít vybrečet.
Pro mě Všude dobře, doma nejlépe nic neznamenalo, spíše naopak. Domů se mi moc chodit teda vracet nechtělo.
nuninko, tebe bych na jedináčka vůbec netipovala. O té drsné výchově už jsi párkrát psala, přišlo mi to už tenkrát dost těžký, ale to jsem netušila, že jsi v tom neměla ani parťáka v podobě sourozence…
semelko, já bych tipla, že kdybys měla sourozence, tak bys možná chodila mezi lidi o něco častěji, protože bys na to byla trošku víc zvyklá, ale ty pocity by asi byly dost stejné. Aspoň já to tak mám …
Ještě mě napadlo, že jste se sešly dvě, co máte tři děti – hrálo to, že jste jedináčci nějakou roli v rozhodování, kolik vy budete mít dětí?
…a co další jedináčci na VD?
já jsem též jedináček… jaké to bylo z pohledu dítěte? ani nevím, nejsem společenský typ, takže sourozenci jako kamarádi mi nechyběli, vždycky jsem si vystačila sama i když jsem pár kamarádek měla, ale žádné přátelství až za hrob to nebylo – když mi jedna řekla do očí, že jsem p**a, tak jsem to sice obrečela, ale od té doby jsem se sní nestýkala a nijak zvlášť mi to nevadilo, v pubertě jsem hodně četla, můj čtenářský deník naše učitelka dávala všem za vzor 😀 a to mi zůstalo… i dnes raději si vezmu knížku než jít do hospody ale to je spíš tou povahou než tím jedináčkovstvím
ze současné mé dospělosti bych asi řekla, že kdybych měla sourozence, možná bych byla společenštější. ale kdyby byly v p***li ryby nebylo by třeba rybníků 😉
a co se týče rozmazleností, kterou prý trpí jedináčci, tak jediné rozmazlené děti, které znám, jsou buď prvorození nebo benjamínci, jedináčka rozmazleného bohužel neznám žádného 😉
Petro, nic moc. Já byla vychovaná přísně.Doma jsem musela dělat všechno a stejně jsem poslouchala, že nic nedělám. Za známky jsem dostávala,k vysvědčení si otec chystal vojenský pásek.
Neměla jsem si s kým povídat a hrát. Ze všeho nejraději jsem si četla. Dneska bych asi řekla, že nejhorší byla ta samota doma. Rodiče chtěli mít klid a když u nás byla návštěva, málem jsem nemohla vystrčit nos z pokoje.
Ufff, se mi zase něco povedlo, co? 😀 *
Ježečku, to mi nedělej… já už se zaradovala, že tu nějaký jedináček sebral odvahu napsat a ono prdlajs 🙂 Já taky jedináček nejsem, proto by mě zajímalo, jak ty “pravdy“ o jedináčcích vnímají oni sami.
Tak bohužel, tady nic – jsem ze tří sourozenců 🙂 *