Marie se s hrůzou dívá na displej mobilu – je to on! Dnes už po pětadvacáté. Z kanceláře spěchá na zastávku. Jeho pohled cítí v zádech. Bývalý manžel naskakuje do stejného autobusu. Sedá si za Marii, dýchá jí na zátylek. Dělá se jí nevolno. Domů téměř běží. Ze schránky vytahuje dopis: „Jsi stále jen má! Jakmile zjistím, že se tě dotkl jiný muž, zabiju tě!“ …
Motivace k pronásledování (stalkingu) bývalého partnera či partnerky vychází z dřívějšího vztahu, k němuž se pronásledovatel stále upíná. V závažných případech pronásledování se cítí odvržený, sžírá se pocity hořkosti a nepřátelství vůči oběti. Monitoruje její další život a těžko snáší její úspěchy v době po rozchodu. Při pronásledování jedná s horkou hlavou. Právě touto emocionálností a orientací na minulost se diametrálně liší od takzvaného sadistického stalkera, který je orientován na přítomnost a jeho násilí je chladné, kalkulované.
Až na 50 % všech případů pronásledování se podílejí bývalí partneři. Podle výzkumů patří k nebezpečným podobám, protože riziko násilností ze strany pronásledovatele je značné. V průměru jsou bývalí partneři násilnější než neznámí pronásledovatelé anebo stalkeři, které oběť sice zná, ale neměla s nimi intimní vztah. Na druhé straně však neplatí, že všichni pronásledovatelé z řad bývalých intimních partnerů se po zániku vztahu uchýlí k násilí. Zatím se zdá, že jedním z nejpevnějších predikátorů násilí je vazba pronásledování na předcházející domácí násilí.
Domácí násilí a pronásledování bývalým partnerem představují dvě samostatné verze partnerského násilí. Mohou se vyskytovat izolovaně, mohou se i propojit. Hoffmann a Kükenová (2006) navrhují proto rozlišit dvě varianty pronásledování bývalým partnerem, a to defenzivní a ofenzivní. Liší se právě svou vazbou na domácí násilí. Oba vzorce pronásledování mají podle nich i odlišnou psychologickou podstatu.
Defenzivnímu expartner stalkingu nepředchází žádné fyzické domácí násilí. Jeho motivem je obsesivní, úporná snaha o obnovu vztahu, která se demonstruje vyhledáváním kontaktu s minulým partnerem či partnerkou a umanutými pokusy o usmiřování. Typické je, že pronásledovatel střídá laskavý tón s drsným, vyznání lásky a neutuchajícího zájmu prokládá přímými či nepřímými výhrůžkami. („Nikdo mě nezastaví, vždycky budeš má.“)
Ofenzivní stalking je naproti tomu pokračováním fyzického domácího násilí a je motivován snahou o obnovení kontroly a moci nad obětí. Především v těchto případech je nutné myslet primárně na ochranu oběti před fyzickým napadením. Pokud se pronásledovatel dozví, že vyhledala pomoc, může se to stát spouštěčem pro výbuch jeho agrese. V konkrétním případě pronásledovatel pronikl do domu oběti v době její nepřítomnosti, rozsvítil všechna světla a naplno pustil vodu a plynové hořáky. Později poškodil brzdy na jejím vozidle.
Pronásledování jako pokračování domácího násilí
Zatím chybí jednoznačné prospektivní údaje o tom, jak časté je pokračování domácího násilí cestou pronásledování. K dispozici jsou však retrospektivní data vycházející z analýzy případů pronásledování. Dle výzkumů v USA je vazba stalkingu na předcházející domácí násilí velmi vysoká. Některé studie zmiňují, že až 81 % obětí pronásledování bývalými partnery bylo předtím ve vztahu fyzicky atakováno a 32 % obětí zažívalo i sexuální násilí (Hoffmann a Voss, 2006). Jiné údaje skýtají studie z Německa a Velké Británie. Podle nich se zhruba 30 až 40 % obětí pronásledování setkalo dříve s domácím násilím, kterého se dopouštěl současný pronásledovatel (Sheridan a Hoffmann, 2005). Násilí na partnerce již v době trvání vztahu přiznává 65 % expartner stalkerů.
Jedná se o ukázku z časopisu Psychologie Dnes, vydává Portál
Napsal/a: Ludmila Čírtková
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (1 vyjádření)
bohužel s domácím násilím a následným útokem po odchodu mám velice bohatou a nepříjemnou zkušenost:-(
Je zákon, že je možné zakázat vstup do domácnosti muži po dobu 10 dnů, můj názor, ale je, že je to k ničemu. Jsou takový, který si potom vztek na partnerce vybijí dvojnásob.