Dilemata k zamyšlení a příběh z praxe Albína Škoviery.
Dilema
„Péče je mnohem vhodnější termín než výchova. Je širší a zahrnuje v sobě i výchovu. Navíc se v anglosaské literatuře používají termíny, ve kterých je tento pojem (foster family care, extrafamilial child care, residential care) zažitý.“ „Péče je dlouhodobá, celoživotní, týká se všech; výchovu si spojujeme především s dětmi…“
„Výchova? To je ideologický a dnes už i překonaný pojem. Cítíme z něj manipulaci. Dítě přece nejlépe ví, co potřebuje.“„Pečovat, to je málo. Péče může mít (na rozdíl od výchovy) neosobní, pouze obslužný charakter. Bez výchovy není člověk člověkem.“ „Podívejte se na dnešní děti ve výchovných ústavech. Kolik z nich tam je proto, že nemají co jíst nebo co si obléct? Kolik z nich nemá rodiče? Jen pár. Co těmto dětem opravdu chybí, to je výchova.“ „Výchova je společným jmenovatelem práce pěstouna v rodině i vychovatele v některém dětském zařízení.“ „Výchova zahrnuje i péči, avšak pečovat lze i bez toho, že bychom vychovávali.“
Jana
Na Janu, sympatickou a hezkou osmačku, asi hned tak nezapomenu. Přišla k nám na dobrovolný diagnostický pobyt někdy v roce 1992. Jedná se o zaběhnutou formu terapeuticko-převýchovného pobytu pro děti s poruchami chování na žádost zákonného zástupce dítěte, kterou realizují diagnostická centra, léčebně -výchovná sanatoria a reedukační domovy. Délka pobytu je různá, závisí na typu a filozofii práce zařízení, spolupráci se žadatelem i dítětem, typu poruchy i stupni narušení.
Janin nástup byl výsledkem tlaku školy a sociální kurátorky. Základním problémem, o kterém jsme věděli, byl výrazně zhoršený prospěch i chování ve škole. Jana do školy moc nechodila, počet zmeškaných a „omluvených“ hodin byl poměrně vysoký. Začala se v noci potulovat, čas trávila s partou u alkoholu a cigaret.
Janina rodina byla úplná a velmi dobře situovaná; měli čtyřpokojový byt v jedné z nejatraktivnějších čtvrtí. Jana neměla jen svůj pokoj, ale i televizi a počítač. Její o šest let starší sestra už s rodiči nežila; bydlela ve vlastní garsonce a pracovala na dráze. V Janině osobní a rodinné anamnéze jsme nenašli nic nestandardního, nic, co by bezprostředně vyvolávalo poruchy chování. Až na to, že…
Rodiče, podobně jako mnozí jiní potenciální podnikatelé deprivovaní socialistickým státním vlastnictvím, úspěšně zachytili porevoluční podnikatelský boom. Nedokázali se nabažit nabízených šancí a nenasytně se vrhali z jedné aktivity do druhé. Pracovali i šestnáct hodin denně. Neměli čas na odpočinek, na dceru, na rodinu… Jen na obchodní jednání měli čas vždycky. Tato „podnikatelská deprivace“, kterou překonávali, nebyla zdaleka jen jejich specifikem. Po listopadové revoluci se stala novým významným fenoménem v rodinné anamnéze dětí s poruchou chování. Tento trend se udržel do poloviny devadesátých let.
Jana si čas organizovala sama. Kromě školy neměla žádnou jinou povinnost a vždycky měla peníze. Našla si partu, která na ni na rozdíl od rodičů měla čas. Cítila, že je pro partu důležitá.
Když se objevily první problémy, rodiče je bagatelizovali. Nechtěli je vidět, sami pro sebe je omlouvali, říkali, že „taková je dnes doba“ a že „z toho Jana vyroste“. Psali jí omluvenky, našli jí jinou školu… To, že jejich dcera má problém, si připustili až ve chvíli, když se Jana dva dny neukázala doma. Zjistili, že je v nemocnici, má za sebou alkoholový exces a výplach žaludku. Až tehdy souhlasili, že nastoupí do speciálního výchovného zařízení. Na režim zařízení se Jana adaptovala bez problémů. Ve škole se snažila a měla úspěchy, při výchovné činnosti se sice projevovala její lenost, ale obešlo se to bez konfliktů. Nejvíc ji trápilo, že se nemůže líčit, že nesmí nosit některé módní výstřelky a poslouchat hudbu z vlastního přehrávače. Zařízení ji „obralo“ o image a materiální zabezpečení – věci, na kterých stavěla svou hodnotu. Pro rodiče byl Janin pobyt formálním splněním toho, co po nich chtěli ostatní; nechápali, že získali šanci zlepšit vztah s Janou. Nepřijali systém pravidel, která v zařízení platila, nedokázali se zamyslet nad smyslem svého podnikání. Neměli čas chodit na terapeutická sezení rodičovské skupiny. Rezignující postoj k Janině výchově výstižně ilustrují jejich slova: „To, že přijde domů alespoň ráno, i když má vypito, není tak špatné. Víme, že se jí nestalo nic vážného, že žije!“ Janu si z ústavu vzali domů, pobyt ukončili předčasně. Nebyla ale doma dlouho. Za půl roku přišlo soudní rozhodnutí, nařízení ústavní výchovy. Jana pak strávila další tři roky ve výchovném ústavu. Určitě se nepodařilo napravit všechny chyby, které ve výchově udělali její rodiče, ale Jana získala jiný pohled na svět, jiné životní hodnoty. Do jejího života vstoupil řád a získala profesní vzdělání.
Napsal/a: Škoviera Albín
