Testosteron není pouze růstový hormon – ovlivňuje také náladu a energii. Není pochyb, že je příčinou temperamentního a nespoutaného chování…
Jak testosteron ovlivňuje psychiku mužů, dokládá jeden velmi známý výzkum. Badatelé v jedné laboratoři pozorně sledovali skupinu opic, aby se dozvěděli, jaká je její sociální struktura. Zjistili, že samci mají pevně danou hierarchii. Hierarchie samic byla volnější a byla založená na tom, kdo komu čistí srst! Samci však vždycky přesně věděli, kdo je hlavním vůdcem skupiny, kdo nižším vůdcem a kdo ještě nižším vůdcem, a tato hierarchie se navíc často musela potvrzovat bojem.
Jakmile badatelé zjistili, jaké společenské zákonitosti ve skupině panují, rozhodli se do nich zasít svár. Chytili nejníže postaveného samce, dali mu injekci testosteronu a pustili ho zpět do skupiny. Asi uhodnete, co následovalo: Dotyčný samec vyvolal souboj se svým „nejbližším nadřízeným“ – a ke svému úžasu vyhrál! A tak šel a pustil se do dalšího opičáka. Během dvaceti minut se vypracoval nahoru a „zmákl“ i nejmohutnějšího samce na nejvýše postaveném místě. Náš hrdina byl malý, ale měl testosteron! A tak se stal vedoucím samcem skupiny.
K jeho smůle to však netrvalo dlouho. Injekce přestala působit a náš malý hrdina byl opět postupně sesazován ze svých pozic, dokud se neocitl na nejnižší příčce společenského žebříčku.
Z této studie vyplývá, že testosteron ovlivňuje mozek a způsobuje, že chlapce víc zajímá jejich postavení a soupeření o ně.
Kluci potřebují řád
Don a Jeanne Eliumovi ve své knize Výchova syna (Raising a Son) líčí, jak do jednoho beznadějně chuligánského skautského oddílu ve městě přichází starý skautský vedoucí a snaží se ho dát dohromady. Je to neutěšená banda: neustále se rvou, rozbíjejí klubovnu a ničemu se neučí, takže nemálo mírumilovných členů už oddíl opustilo. Je načase nastolit pořádek. Hned na první schůzce stanoví vedoucí určitá pravidla, vyzve několik kluků, aby se jim buď přizpůsobili, anebo odešli, nastolí jasné uspořádání skupiny a začne je organizovaně učit. Úspěšně je postaví na nohy a do několika měsíců z nich učiní vzkvétající oddíl.
Tento vedoucí autorům knihy vysvětlil, že podle jeho zkušeností musejí chlapci vždycky vědět tři zásadní věci:
kdo je vede;
jaká jsou pravidla;
a zda se budou spravedlivě prosazovat.
Klíčovým slovem je „uspořádání“
Není-li v nějaké situaci dostatečně jasné uspořádání, chlapci se cítí nejistí a ohrožení. A není-li zřejmé, kdo má v rukou vedení, začínají vzájemně bojovat o moc, aby stanovili hierarchii. Jejich testosteronem podněcovaný temperament je k tomu sice vede, není však vždy možné to udělat, protože jsou všichni zhruba stejně staří. Poskytneme- li jim uspořádání, mohou se uvolnit. Děvčata přitom takovou potřebu struktury nemají.
Před několika lety jsem strávil určitou dobu ve slumech v indické Kalkatě, abych se něco dozvěděl o životě tamních rodin. Na první pohled to bylo chaotické a strach nahánějící místo. Ve skutečnosti tam však existovala hierarchie sousedících gangů ovládaných jednotlivými bossy – a ta, v dobrém i ve zlém, poskytovala lidem strukturu potřebnou pro život. V určitém uspořádání – dokonce i mafi ánského charakteru – tam byl člověk bezpečnější než bez něho. A pokud bylo možné nastolit lepší uspořádání, vedené například důvěryhodnými a schopnými náboženskými vůdci nebo zástupci komunity, pak se stal i život ve slumu lepším. Kdykoli vidíte chaoticky působící chlapeckou partu, je zřejmé, že jim chybí vedení dospělého. Chlapci vytvářejí party kvůli přežití; je to výraz jejich snahy někam patřit a mít pocit řádu a bezpečí.
Chlapci se chovají drsně, aby zakryli svůj strach. Je-li však někdo jasným vůdcem skupiny, pak se uvolní. Ale vůdce nesmí být nevyzpytatelný nebo mstivý. Pokud je to surovec, hladina stresu se u chlapců zvýší a opět začínají vládnout zákony džungle. Je-li učitel, skautský vedoucí nebo rodič přívětivý a spravedlivý (ale zároveň přísný), pak chlapci upustí od „mužského“ boje o moc a pokračují v učení.
Zdá se, že to je vrozený rozdíl mezi pohlavími. Jsou-li ve skupině zneklidněné dívky, spíše se přikrčí a jsou zticha, zatímco kluci reagují pobíháním a hlasitým povykem. V mateřských školách to bylo dříve mylně považováno za „ovládání prostoru“, ve skutečnosti je to však reakce na strach. Zařízení, která dokážou chlapce úspěšně zapojit do zajímavých a konkrétních činností (například školky Marie Montessoriové, kde děti hodně staví pomocí kostek různých tvarů, korálků atd.), tyto rozdíly mezi pohlavími týkající se chování nezaznamenávají.
Ne každý přijímá skutečnost, že hormony ovlivňují chování chlapců. Některé feministické bioložky argumentovaly, že muži mají testosteron v důsledku toho, jak byli formováni – tedy proto, že tak byli vychováváni. A i na tom je zrnko pravdy: Jedna studie prokázala, že chlapci ze škol, kde panuje strach a násilí, mají v krvi více testosteronu. Poté co taková škola zavedla opatření vedoucí k přátelštější atmosféře (učitelé školáky neuráželi a nehrozili jim a díky speciálním programům se omezila šikana), hladina testosteronu u chlapců zřetelně poklesla. Určitou roli tedy hrálo jak prostředí, tak biologické okolnosti.
Prostředí však tento hormon pouze ovlivňuje – vytváří ho mužský organismus a vrozený biologický kalendář chlapců. Úspěšně jednat s chlapci znamená přijmout jejich přirozenost a zároveň ji vést správným směrem. Snaha přetvářet chlapce v děvčata je předem odsouzena k nezdaru.
vydal Portál, 2006
Napsal/a: Steve Biddulph
