Školský zákon z roku 1960 mateřským školám „zatrhl“, aby mezi zdravé děti přijímaly i děti s postižením. Tímto v podstatě nešťastným a zpátečnickým rozhodnutím se ale otevřel prostor pro zajímavý experiment – v Praze 8 vznikla pokusná třída pro děti s mentálním postižením.
Její současná ředitelka PhDr. Marie Horázná říká, že ona pokusná třída byla na svou dobu opravdu unikátní. „Tato výzkumná, později zvláštní třída byla první nejen v tehdejším Československu, ale i ve střední Evropě; nové metody práce jezdili pozorovat odborníci z evropských zemí, z Austrálie, Chile aj.“ Zajímavé bylo i to, že třída byla v té době součástí běžné mateřské školy. A tak se zdravé děti na zahradě a při společných akcích setkávaly se svými vrstevníky s handicapem. Marie Horázná zdůrazňuje, že začátky nebyly lehké, i proto, že tehdy neexistovaly žádné metodiky práce s dětmi s mentálním postižením. Mgr. Miloslava Stará vzpomíná na tehdejší ředitelku Annu Chvátalovou, která vynikala pedagogickou tvořivostí. „Neustále vymýšlela různé pomůcky, kterými získávala pozornost dětí.“ Protože jedna třída nestačila, dojížděly sem děti z celé Prahy a okolí, posupně byly další třídy koncipovány pro děti s mentálním postižením, až se v roce 1982 stala celá škola „zvláštní mateřskou školou“. A v roce 1983 se škola z Náhorní ulice stěhovala do Štíbrovy, kde sídlí dodnes. Miluška Stará říká, že tehdy poprvé zaznamenala negativní postoj veřejnosti k lidem s postižením. „‚Finská‘ školka, do které jsme se stěhovali, byla opravdu exkluzivní, měla i saunu. Bylo to kruté – na ministerstvo školství i na různé další orgány chodily stížnosti, proč tak krásnou školu dávat postiženým a podobně. Uvědomuji si, že negativní reakce byly dané i tím, že tehdejší společnost o lidech s postižením nemluvila a vždy měla tendenci je skrývat,“ říká Miluška Stará, která školku vedla v letech 1967–1995. A dodává: „Proto tolik propaguji integraci. Zdraví a postižení si na sebe musejí zvykat odmala. V dospělosti to jde už těžko.“
Zvláštní? Raději speciální!
S první mateřskou školou pro děti s mentálním postižením jsou spojeny i různé legislativní změny, které se v našem školství udály. Marie Horázná říká, že Miloslavě Staré a dalším ředitelkám zvláštních mateřských škol v Praze se podařilo přesvědčit pracovníky ministerstva školství o pejorativním nádechu ve slově „zvláštní“ a v roce 1990 byly zvláštní mateřské školy přejmenovány na speciální. Miluška Stará vzpomíná i na to, jak v roce 1979 s kolegyní Jiřinou Šedovou přesvědčily ministerského úředníka o tom, že každá zvláštní třída potřebuje polovinu úvazku logopedky, aby se zajistila individuální péče. „Pozvaly jsme ho k nám a on se nám s úsměvem snažil dokázat, že nemáme pravdu. My jsme se ale nedaly, a tak nakonec řekl, abychom mu situaci dokázaly. Šel s námi do třídy, kde bylo asi osm dětí. Zůstaly jsme s ním u dveří a hovořily, dětí jsme si nevšímaly, jak by musela udělat učitelka, když by se individuálně věnovala jednomu dítěti. Děti se nejdříve nedůvěřivě ohlížely, ale za chvíli využily situaci a začaly nosit židličky na gauč, který stál u prosklených dveří. Stačilo několik minut a byl tu důkaz, co děti bez přímého dohledu dokážou. Naši diblíci se báječně předvedli…,“ vypráví Miluška Stará.
Marie Horázná říká, že významný mezník ve vývoji školy přinesl i rok 1989. „S otevřením hranic přišla i možnost nových kontaktů, výměny informací a navazování osobních přátelství s odborníky z okolních zemí.“ Miloslava Stará, která v době sametové revoluce působila ve škole jako ředitelka, navázala kontakt s Výborem dobré vůle. Díky tomu školce nabídl pomoc například Wolfgang Lütjens z organizace Deutsche Hilfe für Kinder. Zástupce jedné německé banky Kurt Olbert škole věnoval keramickou pec – slavil šedesátiny a od svých přátel si nepřál žádné dary, ale požádal je o příspěvek na tento účel. Bayerische Landesbank zase škole věnovala Ford Galaxy, který řadu let sloužil svážení dětí do školky. Některé děti, které do školky vozil tehdejší řidič Stanislav Starý, autu, jež již dosloužilo, říkaly „galaxie“. „V loňském roce jsme od pražského magistrátu dostali finanční prostředky na nákup nového auta, můžeme tedy pokračovat ve svozu dětí do mateřské školy, což pro mnohé rodiny představuje zcela zásadní pomoc,“ říká Marie Horázná. Velmi oblíbený je i „bílý pokoj“, speciální relaxační místnost s interaktivními prvky, kterou se podařilo vybavit také díky sponzorům. „Bílý pokoj“ slouží školce už více než deset let. Bez pomoci sponzorů a iniciativy zaměstnanců mateřské školy by se nepodařilo ani vybudování SPC Dítě a prostor pro rehabilitaci.
Napsal/a: Mgr. Marie Těthalová
