Deníček vděčné maminky – část III.

Neděle 8.00 ráno. Probouzíme se po hrozné a rušné noci. Když jsme krásně a slastně usnuli kolem půlnoci, zhruba do půl hodiny nás probouzí rachot na chodbě. Jakási mládež se vrací z vesela a míní pokračovat v zábavě na jednom z pokojíčků naproti nám. Baví se dost hlučně, ale dá se to přežít, taky jsme bývali mladí 🙂

Zakutáme se do polštářů a čekáme, až to mládežníci zapíchnou. Nečekáme dlouho, kolik je hodin, nevím, ale ve chvíli, kdy se rozejdou po chodbě do svých pokojů, tak nastane klídek asi na pár vteřin. Pak se ozve bouchnutí dveří v pokoji vedle nás a šílená hádka dvou lidí – muže a ženy. Žárlivecký výstup plný hrubých slov a neustálého bouchání dveřmi od koupelny trvá určitě déle než hodinu. Vždycky to na chvíli už vypadá, že je klid. Pak ta paní opět vyběhne z koupelny a začíná znovu a znovu na pána ryčet… No paráda… Fakt super místo na hádku, stěny jsou ze sádrokartonu, slyšíte tam každé uprdnutí – pardon 🙂
Takže ráno jsme byli jak dvě vyorané myši.

No nic, dávám si sprchu, pohledem do zrcadla zjišťuji, že mytí vlasů odložím až na doma. Upravíme se, uklidíme po sobě pokoj, sbalíme věci do tašek a odcházíme. Pokoj se musí odevzdat do desíti hodin, nemá cenu se už nahoru po snídani vracet. Hodíme bágly do auta a jdeme se nasnídat. Opět jsem nadšená, ale ještě přecpaná ze včerejšího večera, takže dnes jen jogurtík s mysli bez buchtičky, prosím 🙂
A místo kafe čajík. Pak jdeme vedle do restaurace, Vladan si dává turka a plánujeme, co dál.

Mám návrh, vyjedeme autem na Ovčárnu a vyjdeme ještě ten kousek na Praděd. Taťka je nadšen. Platíme kávu, jdeme nakoupit oplatky pro děti a do kanystru nabrat vodu z léčivého pramene pro babičku. Pak se vracíme k autu, nasedáme, v tom vybíhá slečna číšnice s panem vrchním a jak už jsem psala hned poprvé – mávají a poskakují, jsou legrační a je to moc milé 🙂
Taky máváme, troubíme a odjíždíme.

Po pár minutách stojíme u závory na silnici na Ovčárnu a dovídáme se nejen, že nahoru můžeme až v celou hodinu – je 10.35, ale že nás to bude stát 200,-Kč. To tedy odmítáme, a celkem nás mrzí, že pokud budeme chtít ten Praděd pokořit, musíme zase jedině pěšky, což s malým prckem bude docela potíž, ale budiž, tak to má být a všechno prostě nějak dopadne. Je nám to líto, od této chvíle nevíme, co si počít s volným časem. Jedeme dolů směr Malá Morávka a snažíme se ještě dovolat jednomu kamarádovi, že bychom tam zašli na kafe, ale nezvedá to. Nezbývá nám nic jiného, než jet přímo pro děti.

A nakonec jsme to vymysleli šalamounsky – vyzvedli jsme děti v Ostravě a vydali se směrem do Arboreta Nový dvůr u Opavy, na výstavu motýlů. Živých motýlů. Vystáli jsme si sice asi dvacetiminutovou frontu a místnost to byla opravdu malinká, ale zážitek to byl jak pro nás, tak i pro děti. Mezi motýli byli i exempláře o velikosti 30cm. Poletovalo to všechno kolem nás, sedali si na hlavu, na rameno. Malý se mohl uřehtat a já jsem ho musela uhlídat, aby nějakého neplácl 🙂
Pak jsme ještě vzali děti na nanuky a se slibem, že se večer opečou párky, jsme je nastrkali do auta a vyjeli směr Liptaň. Zakrátko už nás vítali naši přecpaní hafani, švagrová se starala víc než dobře, myslím, že kdyby bylo na nich, hned by nás zase vypakovali z domu 🙂

Nevím, jak tohle povídání ukončit… Byl to úžasný víkend, ani tak nešlo o zážitky, o utracené peníze, o kvalitu služeb. Potkali jsme moc milé lidi a užívali si každé chvilky, že jsme jenom spolu a nemusíme nic dělat. Musím podotknout, že jsem ještě neviděla svého muže celou dobu tak usměvavého a v dobrém rozmaru. Ne že by úplně zapomněl na práci a potíže, ale dokázal se přimět hodit vše za hlavu. Nebyl to ten mrzout, kterého mám doma a občas mám strach vůbec dýchat, abych ho nějak nerozhodila. Byl to zase ten chlap, kterého bylo všude plno a snesl by mi i modré z nebe. Cítila jsem se fakt nádherně.

Ještě jednou a naposled – moc vám za to děkuji 🙂

První díl najdete zde.
Druhý díl najdete zde.