Když jsme v úterý, týden po operaci, opět zavítali na lačno na ORL (což nebyl zas takový problém, protože díky té angíně Domula nemohla nic jíst), nachystaní na vytažení longety v CA , tak všechno bylo zase jinak.
Když jsme vešli do pokoje, tak na posteli ležela již „opravdová“ slečna ve věku 17 let. Sestřička nám přidělila postel hned u dveří.
Protože Domča nemohla mít svoje pyžamo, tak dostala „andělíčka“. Tak jsem ji začala pobízet, aby se převlíkla. „A to jako tady???“ a svou blonďatou hlavinou ukázala velmi nápadně na tu slečnu. Tak jsem jí s úsměvem pro odlehčení vznikle trapné situace sdělila, že…“Slečna nemá nic víc než ona, snad jen větší prsa.“ 🙂 Na to mi moje dcerunka odpověděla velmi přitroublým výrazem ve tváří jako…mami ty seš ale….
Slečně to zapálilo velice rychle a prohlásila též s úsměvem na rtu…“Tak já se otočím“. Domula se k ní ještě pro jistotu otočila zády a problém byl opět na světě…čelem se totiž ocitla přímo proti dveřím.
Protože jsem „zatím“ stále v myšlení o krok dopředu před Domulou, tak jsem viděla, že se nadechuje na další protest. Tak jsem z ní to triko stáhla tak rychle, že stačila vypísknout jen „mamíííí…“. A pak jsem na ni bleskově natáhla „andělíčka“, kterého měla až na zem. Vypadala jak bílá paní 🙂 Ovšem s tím rozdílem, že byla celá na nervy, že jí vzadu kouká zadeček…podotýkám, že oblečený do svých oblíbených zelených spoďárků.
To moje pubertální stvoření z toho bylo natolik na nervy, že veškerá moje snaha, aby nebyla vynervovaná z CA byla naprosto v … trapu.
Všichni svatí při mě stáli a tak během pár minutek pro nás opět přišel velmi sympatický sanitář Péťa 🙂 Domula si najednou uvědomila, že bude muset jít s tím koukajícím zadečkem. A tak se začala točit dokolečka, jako když si psi honí ocásky.
Po pár otočkách jsem jí zastavila, lapla jeden cíp „andělíčka“, omotala ho kolem ní, pořádně si zhluboka oddechla a zavelela „Na a běž!!!“
Fešný sanitář Péťa se na nás culil, a tak jsme vyrazili směr operační sál.
Na sále mi tu moji berušku tentokrát potrápili. Nemohli jí napíchnout flexilu. Fešný sanitář seděl Domče u nohou a nebo ochotně podával náplasti na zalepení nepodařených vpichů. Nakonec to skončilo tak, že jí uspali rajským plynem a teprve pak napíchli flexilu.
Bylo to pro mě mnohem horší, protože to trvalo dlouho. Věděla jsem, že bude během chvilky procházet fází neklidu než usne, ale i přesto když sebou poprvé trhla, tak jsem se málem rozbrečela.
Musím říct, že na sále jsem zažila pokaždé jiný tým lidí a pokaždé na mě působili strašně uklidňujícím dojmem. I když jsem odcházela s uslzenýma očima, tak jsem byla jaksi zvláštně vnitřně klidná.
Na pokoj mi Domulu dovezli opravdu za chvilku. Sanitář Péťa ji odnesl v náručí s koukajícíma zelenýma spoďárkama do postele a slečna mu položila otázku „Jak jste mě vlastně dostal do postele???“…Péťa se zaculil a prohlásil “ Normálně…hodil jsem si Vás přes rameno“. Později jsem pochopila, že slečna malinko víc vyváděla po CA.
Domčino probouzení bylo naprosto úžasný, třikrát po sobě mi řekla AHOJ a byla vzhůru. Tak jsem si k ní přilehla a hladila a hladila a pusinkovala a pusinkovala.
Nechtěně jsem se před ní prořekla, že pan doktor by jí měl po 12. hod vytáhnout starý známý tampón a měli by nás pustit domů. Bože, jaká to byla fatální chyba!!!
Do dvanácti jsme četli opět knihu a pak každých pět minut mě Domula upozorňovala, že pan doktor ještě nepřišel a kdy vlastně příjde?!
Domula to totiž dotáhla do nejmenšího detailu. Zrovna po týdnu, kdy nemohla a ani nechtěla nic jíst díky té angíně… dostala hlad!!!! Takže oznámení hladu prokládala připomínkami k nedochvilnému lékaři. Připadala jsem si jak ve SHREKOVI, kdy oslíkovi je v kočáře dlouhá chvíle na cestě do hradu a on Fionu i Shreka bombarduje otázkami…“Už tam budem???“
Byly to velmi krušné tři hodinky, než jsem s Domulou opouštěla oddělení ORL. Chybama se člověk učí a tak si myslím, že už tuto chybu nikdy, nikdy neudělám 🙂
Můj velmi úsměvný postřeh na ORL je ten, že mu velí velmi sympatický černovlasý pan primář, který šéfuje velmi vysokému, mladému a pohlednému lékaři a pod sebou má opravdu velmi pěkné sestřičky. Co sestřička to opravdu kočka!!! A tak nevím jestli je to náhoda 🙂 Každopádně se po tom pídit nebudu, protože byli všichni velmi usměvaví, chápající a ochotní lidičkové.
A co ta třešinka na dortu????… to je moje drahá, paličatá polovička.
Od čtvrtka měl vysoké teploty…38C. V sobotu k večeru mu to vylezlo na 39,3C a zábaly a paraleny pomohly jen na hodinu.
Tak jsem zavelela, že už to takhle nejde a že ho odvezu na pohotovost. Mamce už bylo lépe … nechtěla ty moje marody nechat v těch nemocích samotný, a tak si někde uhnala párhodinovou střevní virózu, Honzík už taky tolik nekašlal a rýma byla na ústupu, Domula už jedla a měla zájem o kompl… a tak že je pohlídá, abych mohla jet na pohotovost s dalším churavým.
Načež moje drahá polovička naznala, že přece není tak nesoběstačnej a odveze se do naší staré dobré nemocnice na pohotovost sám.
Po chvilkovém dohadování se sotva doplazil k autu a odjel. Rozpálená do běla, že je to ješitnej pitomec, jsem se modlila, aby dojel do nemocnice celej a né jako skládačka.
Dojel i zpátky… to už mi pro jistotu ani neřekl, že jede… prý čeká na výsledky. Fakt paličatej ješita!!!! Diagnóza zněla….silný zánět pohrudnice.
A tak jsem v neděli o půl jedné „ráno“ vlastně přemýšlela, že po dvouměsíčním neustavičném přehazování nemocí v naší domácnosti a dvoutýdenním maratonu s Domulou to asi fakt vážně zabalím.
Ale néééé, jak se tak lehce nevzdávám!!! Celou neděli jsem si dělala legraci, že tu prostě vyvěsím na vratech ceduli s nápisem „POLNÍ LAZARET“.
To jsem ovšem netušila, že přísloví „Kdo se směje naposledy, ten se směje nejlíp!“ mě za dva dny potrestá!!!!