Když se nám narodilo první dítě, byli jsme šťastní a spokojení. Ne na dlouho. Kdoví, kdy se to zvrtlo, ale záhy se z mateřství stal závod „už aby…“ a já si neuměla mateřství vychutnat. První rok v životě děťátka je ve znamení velkých změn. Ten malý uřvaný poloslepý uzlíček, který jste si přinesli z porodnice, se během roku promění v batole, které běhá, mluví a začíná projevovat svou osobnost.
I přesto, že je to docela skok a v porovnání se zbytkem života opravdu rychlý vývoj, já to vnímala trošku jinak. Dcera měla velké problémy s bříškem, plakala ve dne v noci, ať jsme dělali, co jsme dělali. I přes mou přísnou dietu, masírování bříška a spoustu dalších „zaručených“ postupů ji bolesti trápily několik měsíců.
Zřejmě tehdy jsem si poprvé začala říkat „už aby…“ – už aby povyrostla, už aby ji ty bolesti netrápily. A onoho „už aby…“ jsem se pak nemohla ještě dlouho zbavit. Pokaždé se našlo něco – už aby udržela hlavičku! Dokud ji neudrží, je tak křehoučká, co když jí ublížím? Už aby se začala plazit, třeba jí pohyb pomůže od bolavého bříška. Už aby byla starší a prospala celou noc! Už aby uměla mluvit a dokázala mi říct, co ji trápí! Pořád nějaké „už aby…“.
S dcerou jsem byla ráda a ani jsem si neuvědomovala, že si ji neužívám tak, jak bych mohla. To jsem zjistila až o pár let později, když jsem porodila druhé dítko.
Ve chvíli, kdy jsem doma měla srovnání starší dítě x miminko, mnohé mi došlo. Třeba ono „už aby mluvila“. Jak já byla ráda, že miminko ještě nemluví! 🙂 Dcera svou pusinku kolikrát nezavře ani ve spánku, takže si jistě umíte představit, jak mně někdy za celý den drnčí hlava.
Ale i v ostatních věcech jsem začala nacházet půvaby daného období. Už jsem si uvědomovala, jak rychle to uteče, že se ani neohlídnu a po bytě mi bude běhat druhé torpédo. Žádné „už aby dítko chodilo a já ho konečně nemusela nosit“. Ono to má své výhody, že ještě nechodí a nikam neuteče! 🙂 Teď se nestačím ohlédnout a syn stojí metr a půl nad zemí na skříni, na stole, prochází se po parapetu a podobně.
Miminkovské období je neskutečně krásné. A neuvěřitelně krátké. Je to jen nepatrná chvilka, co ten človíček neumí chodit, mluvit, co je na nás naprosto závislý. Jen cca rok z kolika celkových? Šedesáti? Sedmdesáti? Takový krátký okamžik.
U syna jsem si jeho miminkovské období užila. A vlastně stále užívám. I když má už víc než rok a půl, stále je to tak trošku miminko – zejména díky tomu, že ještě nemluví. Ale nevadí to, my si rozumíme i beze slov. Domluvíme se rukama nohama. 🙂
Už vím, že není kam spěchat. Nejlepší je být s dítětem, pozorovat ho a nechat ho, ať si jde ve vývoji kupředu svým tempem. Ne ho (třeba jen vnitřně) popohánět nějakým „už aby…“ Škoda, že jsem to nevěděla už u prvního dítěte…
