Před téměř 50 lety potkat na ulici dvojčata, hlavně ta jednovaječná, stejně oblečená, se rovnalo téměř zázraku. Nejenže bylo málo dvojčat, ale i dvě stejné bundičky či halenky v jedné velikosti koupit na malém městě, bylo téměř nemožné.
Když jsem čekala svoje první dítě a za dobu těhotenství přibrala 8 kilogramů, lékaři nic podezřelého neočekávali. Kdykoliv jsme s manželem sháněli výbavičku pro očekávaného potomka, každému se chlubil, že budeme mít dvojčata.Když se nám třetího červnového rána opravdu zdravá dvojčata narodila, nevěděl, jestli si z něho sestřička v telefonu nedělá srandu. Když pochopil, že se stal dvojnásobným otcem „jednovaječných“ dcer, zalarmoval celou rodinu. Ta si též zprvu myslela, že jde o vtip.
Muselo se nakoupit oblečení pro druhé dítě a hlavně vyměnit kočárek za dvojčecí, který nebyl k sehnání. V obchodě byli shovívaví a za koupený kočárek vrátili alespoň peníze. Dvojčecí kočár se koupil v Brně. Komukoliv tuto radostnou zprávu oznamoval, mávl rukou, že jeho srandičky už zná.
A protože šlo v té době o událost nebývalou, hodnou zveřejnění v tisku (prvního, druhého a třetího června se v místní porodnici narodila dvojčata), skoupil po zveřejnění snad všechen místní tisk.
Když jsem se po 14 dnech vrátila s dcerami z porodnice domů, položili jsme je na deku kuchyňského stolu a zůstali úplně bezradní. Jednu rozbalili a druhou nechali zabalenou, abychom podle první přebalili druhou a naopak. Než jsme s jemnou rutinností předchozího nácviku přebalili druhou, první měla plnou plínku. Jedna křičela, když druhá usnula. Jíst chtěly obě ve stejnou chvilku. Když se jedna uzdravila, druhá onemocněla. S kočárkem jsme mohli jen po místní cestě u řeky, neboť chodníky pro tak velký kočárek byly dříve úzké. Na dvojnásobné starosti jsme nebyli připraveni a rady, jak zvládnout život s dvojčaty, nám dal až život sám.
Ještě že jsme v té době žili v jedné domácnosti s mými rodiči, kteří nám vydatně pomáhali, jak finančně, tak s výchovou dcer.
Když vidím, jak se s rozvojem medicíny stávají dvojčata běžnými sourozeneckými dvojicemi velké části rodin, výrobce předhánějící se v co nejdůmyslnějších DUOpomůckách a kluby dvojčat řešící dvojčecí starosti, nechce se mi věřit, že je to tak dávno.
Tak dávno, že jedinou pamětnicí z rodiny jsem já, když nepočítám dnes již dospělé dcery, které si z toho dvojčecího kolotoče nemohou nic pamatovat.
Napsal/a: Labusi
Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (7 vyjádření)
Abych řekla pravdu, zahřálo mě u srdce,když jsem si uvědomila, že sem nepíšeme jen my mladé maminky. Krásně napsané, moc. Mám moc ráda staré fotografie, ty dudlíčky a ten kočárek…úžasné .o)
Obdivuji maminky co mají dvojčátka, jak to zvládnou.Dřív se pleny vyvářely a teď mají jídlo ve skleničkách. Je jiná doba. Hezký článek a fotečky 🙂
Děkuji všem, kteří si přečetly můj příběh, daly hlas,a také si udělaly čas na pár řádků, které mě velmi potěšily.
Bamisko – máš pravdu, neboť dříve byla rodina pojem od prarodičů, tetiček, až po rodiče s dětmi, a bylo to nádherné.
Zuzino, je to tak. Život byl kdysi složitější,a o dnešních vymoženostech, jsme ani nesnily.
Lien, padesát let je v lidském životě opravdu kus života, ale v poměru k času jako takovému drobná chvilička.
Peťko – kočárek byl nejen krásný, ale kvalitně dělaný,takže jsme ho ještě prodali. Jedinou nevýhodou bylo, že byl příliš nízký na dvojnásobné ohýbání kvůli každé drobnosti.
Moc se mi líbí dobové fotografie. Ten kočárek je nádherný, nikdy jsem takový dvojkočár na živo neviděla a už asi neuvidím.
Moc pěkný článek a fotky krásné, taky se mi nechce věřit, jak to vypadá dávno, přitom 50 let je v podstatě chvíle.
To je hezký článek 🙂 dnes je to docela módní,ale tenkrát bez těch všemožných vymožeností to byl asi fakt docela záhul 🙂
děkuji za krásné vzpomínky a krásně napsaný článek….fotečky jsou kouzelné ….
je hezké číst jak se to nechalo zvládnout i bez těch dnešních vymožeností…a ještě lépe se čte o soužití s rodiči a hezkém…také dnes již ojedinělý jev což je smutné…
Mobile Sliding Menu