Neznám rodiče, kteří by neměli důvod být pyšní na své dítě. Každé je jedinec a každé něčím vyniká, ale ať je dítě jaké je, tak je pro rodiče prostě to NEJ… Každý se rád pochlubí šikovností svého syna nebo dcery a je jedno, zda vyniká v kreslení, ve sportu nebo ve škole.
U miminka jsme pyšné na první úsměv, pak na první zoubek, na první krůček a co teprve na první slovo. Ale co, když není vše, jak má být, a my zjišťujeme,
Přesto jsme i tak pyšní, vždyť je to naše zlatíčko. Jenže pak zjišťujete, že vaše zlatíčko je jiné než ostatní děti. A tak začneme u svého postiženého dítěte být pyšní ještě víc, a to na každou maličkost.
To, že ve věku, kdy děti mluví ve větách, ono konečně začne říkat slova, kdy jako předškolák konečně ví, jak vzít do ruky nůžky a používat je. I to, že se už zvládne v tomto věku nakrmit, nebo částečně oblékat. Ale to co považujeme u svých dětí v určitém věku běžné, tak je u některých jiných zázrak, na který jsou pak rodiče o to více pyšné. Zní to zvláštně, když se někdo chlubí něčím, co už je u druhých běžné, že?!
Sama mám dítě, které se od ostatních trošku liší, a vím, že každý náš úspěch je věc, na kterou jsem fakt hodně pyšná. Konečně umí vzít pořádně tužku do ruky a nádherně začal malovat. Dokonce se jako předškolák konečně umí i oblékat. Pro ostatní je to běžné, ale pro mně je to věc, na kterou jsem pyšná.
Každé dítě je nějak šikovné a každý rodič je na své dítě právem pyšné, ať už je jakékoliv. Protože, je prostě jeho 🙂
