Cestou z Pradědovy galerie mi asi přeskočilo, zajisté z toho tepla, a ve chvilce delíria jsem Dominikovi slíbila jízdu lanovkou. Já, co má fóbie z výšek a když už lanovku, tak pouze kabinkovou, slíbím takovou blbost. No taky jak jinak, když celý den poslouchám, jak chce na lanovku, že mi vymluví i díru do hlavy, cestou kouká na lanovky jak jezdí nahoru na kopce. Opravdu jsem se nechala ukecat a u jedné lanovky v Malé Morávce jsme zastavili. Ještě nyní si říkám, kam jsem asi dala rozum.
Už když jsem kupovala jízdenky na čtyřsedačkovou lanovku, protože tu ani jiné nemají, tak jsem pobavila mladíka, co je prodával. Zeptala jsem se ho, jak dlouho ta jízda vlastně trvá a když mi bylo řečeno, že asi 5 min. jedna cesta, tak jsem prohlásila, že to dojedu mrtvá. No fakt jsem si připadala jako vesničan ve městě, asi zafungovala nervozita a strach, že hned první zádrhel nastal u vstupu k lanovkám. Jasně je tam turniket a dostala jsem přednabité karty, ale ač jsem to tam cpala horem dolem, zleva zprava, tak se nám to neotevřelo. Obsluha na nás zavolala, ať to tedy obejdeme a podlezeme. Tohle je už mohlo varovat, že kdo neprojde normálně turniketem, je divnej! Ale to ne!
Mladík nám lanovku přibrzdil, usadili jsme se na sedačky a zase ji pustil. Mě jen proběhlo hlavou, zda pojedeme jenom tak, bez nějaké zábrany proti vypadnutí, což už mu asi došlo, že přijeli neandrtálci z pralesa a lanovkou nikdy nejeli a volal na nás – dejte to dolů. Konečně mi zapnul mozek a rám, co byl nad námi, jsem stáhla dolů a oddechla si. Tak a už nevypadneme, ale co ta výška!
Ze mě už pomalu padaly kapky potu, v křeči jsem sledovala vrcholky vzrostlých stromů a u toho držela Dominika. A nebo, že bych se ho spíše držela já, pro větší pocit jistoty? Ve chvíli, kdy se lanovka během cesty zastavila, mně opět probleskla myšlenka, že tam snad zůstaneme a co budu dělat. Do toho usmívající a šťastný Dominik pronesl vražednou větu “Maminko, to je výška, že? Tam kdybych spadl, tak se mrtvej kutálím až dolů!“ Co vám budu povídat, jako každého dalšího nás lanovka dovezla v pořádku nahoru, kde jsme dostali příkaz tu ochrannou tyč zase otevřít a pak opět zavřít, protože jsme nevystupovali, ale jeli hned dolů. Myslím, že by mi v tu chvíli ani nohy nesloužily. Opravdu jsme dolů dojeli oba živí, ač jsem tomu původně nevěřila, mně se sice mírně klepaly nohy, ale Domča byl spokojený a šťastný, že jel lanovkou.
Článek byl zařazen do soutěže Podělte se o tipy na výlety a vyhrajte spoustu dalších, ve které můžete vyhrát za tip na výlet i vy. Výherci si budou vybírat knihy z kategorie Tuzemští průvodci na stránkách nakladatelství CPRESS. Těšíme se na všechny vaše soutěžní příspěvky a přejeme šťastnou cestu a spoustu skvělých prázdninových zážitků vám i vašim dětem.
