Vděk může mít různé podoby. Můžeme být vděční babičce, že nám skočí pro dítě do školky, když musíme zůstat déle v práci, nebo lékaři, že nám přivedl manžela zpět k životu. Vidíte? Různé podoby a míry vděku. A přesto jsou pro nás všechny ty chvilky, kdy za něco někomu vděčíme, hodně důležité. Já jsem od vás dostala dáreček, za který jsem tak plná vděku, že slova na to ani nestačí.
Vraťme se tedy k deníčku, abyste mohly nahlídnout aspoň trošku do mého splněného přání.
Pátek 17.6.
Milý deníčku. Je konečně pátek. Naprosto vyjímečný pátek. Děti jsou od rána pryč. Vstala jsem v 5.25 ráno a vůbec mě to neštve:-). Všechny jsem něžně probudila, oblíkla a sbalila tátovi do auta. V 6.00 povinné mávání, snad nikoho nepohorším, ale neukápla mi ani slzička. Děti jedou směr Ostrava – babička. Dávám si kávu a buchtu k snídani a koukám na MASH. Řehtám se jako kůň, protože se cítím prostě krásně, následně vykašlávám drobečky. No teda, ještě se udusím a z víkendu nic nebude!
9.00 ráno. Vyhrnuji rukávy a pouštím se do práce. Postupně smejčím celý barák, následně vytírám. Uklízím kuchyň a bádám, co uvařím. Dnes jen pro dva, neboť děti jsou fuč!
10.00 dopoledne. Zvoní telefon. Prý že telepatie nefunguje. Mužíček volá, že ve dvanáct plánuje odjezd z práce domů. A oběd ať neřeším, že doveze nudle od žluťásků. No není to krásný den? 🙂
12.00 návštěva zahrady a skleníku. Posbírám plnou mísu jahod a volám švagrové. Prosím o krmení našeho zvěřince a uplácím ji jahodami:-) Souhlasila by i bez toho, je zlatá. Zalévám rajčata a papriky ve skleníku, obírám housenky na kedlubnách a vyhrožuji, že jestli je tam najdu i v neděli, ať si mě nepřejí.
13.00 Lezu do vany. Sprcha, mytí vlasů, nezbytné důkladné oholení všech míst, kde se to žádá. Po sprše tělové mléko, pilník na nehty, plánuji i lak! Jenže ouha… Lak na nehty, naposledy použitý na svatbu, je k nenalezení. Po důkladném prohledání koupelny mířím nahoru. Aniččin pokoj, tam se najde věcí… mých věcí… Po deseti minutách nacházím mezi mnoha jinými poklady zbytek svého jediného laku na nehty. Lakování je o jednou tolik delší než jindy, vyškrabávám poslední zbytky. Ale vítězím, nehtíky na rukou i nohou jsou ještě hezčí.
13.50 Bouchnou dveře od auta a následně v předsíni. Pán domu je tu. Jídlo v krabičkách okamžitě zavoní a my se hned ládujeme. Na gauči všude stojí velehory oblečení. Miláčku, jedeme jen na dva dny! Ha, ale já počítám s každou příležitostí, auto je macek, všechno uveze. Manžílek žadoní, ať mu taky něco sbalím. Dvoje trenýrky, dvě trička, kraťasy, košile a kalhoty. To, že zapomínám na ponožky, zjistíme až v sobotu při chystání na výpravu do hor (nabídla jsem mu své, ale se smíchem pohrdnul:-)))
Balíme a domlouváme nejbližší plán. Oznamuji, že musíme na tržnici, neboť nemá jednu důležitou věc – plavky (kéž bychom si tam vzpomněli na ty ponožky…) Manžílek krčí rameny, samozřejmě miláčku, bude všechno, jak říkáš. Užívám si to dokonale.
15.25 Švagrové předáváme mísu jahod, přeje nám krásný víkend. Sluníčko peče, den je jak vymalovaný. Sedáme do auta a vyrážíme směr Město Albrechtice.
15.35 Tržnice. Můj muž je jak vyměněný. Nehoň se lásko, máme kupu času. Klidně se podívej, na co chceš (holky, děkuji…). Prohlížíme si všechno, i blbosti. Pořád se usmíváme. Ale bohužel, nejsou tam ani podprsenky v mé velikosti, ani negližé. Tu trochu zklamání zaháníme nákupem pánských plavek, následně si vybíráme sluneční brýle – za 50 korun, no nekup to:-). Ještě si vzpomenu, že se mi rozbil deštník. Jeden rychle popadnu, sedáme do auta a vyjíždíme.
16.50 Vjíždíme do Karlovy Studánky a hned parkujeme na parkovišti u hotelu Džbán. Sice s problémy, neboť je plné, jeho kapacita je malá a naše auto je dodávka:-). Ale zvládáme to, vystupujeme a s napětím vcházíme do recepce. Panu recepčnímu podávám dárkový poukaz a hlásím se jménem. Chvíle napětí, listuje sešitem, pak nachází naše jména poznačená kdesi tužkou. Padá mi na nohu šutr jak Brno, je to v suchu, nejedeme domů:-)).
Dostáváme klíč připevněný k ozdobnému konci tyče na záclonu s číslem 308. S velkou taškou a batohem se štracháme do třetího patra – do podkroví. Už dopředu mám přes internet zjištěno, že v podkroví jsou ty nejmenší pokojíčky. Otvíráme dveře třistaosmičky a koukáme dovnitř. Úzká podkrovní šikmina pokoj zmenšuje, ale pro mě je to v tu chvíli ten nejútulnější pokojík na světě. Velmi skromně zařízený, ale čistý. Až na ta okna. Skládají se z šesti malých tabulek a jsou špinavá, jakoby nebyla mytá dva roky. To je taky to první, co vám padne do oka, neboť jsou přímo naproti dveřím a je to taky první věta, kterou vyslovím – teda ta okna tady nikdo nemyje?
17.30 Zamykáme pokojík a jdeme se projít. Po kočičích hlavách se mi v podpatcích jde dost blbě, ale jsem hrdinka, statečně klopýtám a doprovázejí mě pohledy (vesměs udivené) kolemjdoucích. Během následující hodinky protáhnu manžílka celou Karlovou Studánkou, no bodejť, je to opravdu jen pár krásných domečků. Chvilinku trávíme v kiosku s dárkovými předměty, neboť jsme dětem slíbili přivézt dárečky. Ovšem cenová hladina ručně vyráběných věciček násobená pěti naprosto převyšuje naše možnosti. Nevadí, děti určitě nepohrdnou lázeňskými oplatky.
Líbí se nám expozice šutrů, manžel okamžitě spekuluje nad svým dalším podnikatelským záměrem, zřídit si firmu na řezání kamenných obkladů a obdivuje další a další kousky kamenů. Zde musím podotknout, že mi dost vadí neupravená tráva, která mnoho kamenů ukrývá, je vidět, že zde už není zahradník, který tu kdysi býval. Jeho chybějící šikovnost vnímám na každém dalším kroku, neupravené skalky, zídky, kde kdosi původně zasadil skalničky, jsou nyní zarostlé býlím. Okamžitě bych se pustila do zahradních úprav:-).
19.00 Přesouváme se do Džbánu. Musíme zjistit, jak to máme s romantickou večeří, kterou jste nám darovaly:-).
Předem tipujeme, že nám nastrčí výběr z hotovek, a můj sen o bifteku se rozplyne. Vítá nás velmi sympatický personál –mimochodem, musím na stránkách hotelu napsat pochvalu. Slečna servírka a pan číšník, oba zhruba do třicítky, usměvaví, okamžitě naklonění ke každé legraci. Po dvou dnech se mi po nich stýská, když jsme odjížděli, stáli oba dva venku a mávali a poskakovali za autem jako šašci:-D.
Zjišťujeme info ohledně večeře: Nejpozději do devíti do večera si musíme objednat, pak odjíždí pan kuchař. Dostáváme nabídkový lístek plný červených srdíček, na kterém jsou jídla, které suplují běžné menu v restauracích (kdybych to neříkala…). Palačinka, nebo vařená brokolice se sýrem. Nějaké druhy masa. Číháme na to, co se kolem nás nosí k jiným stolům a sličná slečna nás neustále sráží slovy – na to taky nekoukejte…:-) Pak najednou nese dvě jídla a zastaví se u nás, abychom nahlídli – „Maso dvou vůní“ a „Kuřecí plátek v sýrové omáčce“. Nese to páru, co sedí před námi, taky jsou držiteli malé kartičky se srdíčky. Přestáváme bádat a dáváme si totéž, hlad vítězí.
21.00 Jídlo sníme s chutí, i když je to průměr, těším se na nějakou specialitku na sobotní večer. Objednáváme šampaňské, které dopíjíme po jedenácté hodině, do uší nám zní se sálu hrající a zpívající „Šéf“, který rozparádil hromadu lázeňských hostů v důchodovém věku. My se jen usmíváme, protože o kvalitě zpěvu se mluvit nedá, ale ve Studánce byl vždycky člověk vděčný za jakoukoliv zábavu, neboť se tam toho věru neděje mnoho…
Pak se odklízíme nahoru v dobré náladě, zamykáme se na pokoji a dále je to „mládeži nepřístupno“ :-)). Hotel se otřásal a myslím, že otevřeným oknem se doširoka daleka linuly všeříkající zvuky, ale nám to bylo fuk…