To, o kterém chci psát, se odehrálo v prosinci 1994. S mým manželem, tehdy přítelem, jsme se znali již nějaký ten pátek, ale toto měla být má první návštěva u nich doma. Jistě si dokážete představit, že nervičky ve mne jen hrály.
Posadila jsem se do autobusu a čekala mne cca 6 hodinová cesta s překročením hranic, protože v té době jsme již byly 2 rozdělené státy Česko a Slovensko. Ale zdrávi došli a já někdy kolem 19. hodiny večerní vystoupila na autobusovém nádraží v nejmenovaném městě. Samozřejmě jsem předpokládala, že na mne bude můj miláček čekat. Nestalo se, nikde jsem ho neviděla a jelikož jsem dívka/žena činu a navíc se mi nechtělo v té tmě a zimě někde čekat, tak jsem nelenila a stopla si taxi. No stopla, ono jich tam stálo více, přeci jen člověk je tvor trochu líný a ne vždy se mu chce někam chodit pěšky, zvlášť, když neví kam, tak tam mají své jisté. Nejprve jsem se zdvořile otázala, zda mohu zaplatit českými korunami a ne slovenskými, vyhověno mi bylo asi na třetí pokus (jejich škoda), a potom již jen nadiktovala adresu, kam jsem se chtěla dostat. Cesta netrvala dlouho, jak jsem později zjistila, nádraží je od domu cca 15 minut chůze. Takže jsem vystoupila, zaplatila v kursu 1:1 a začala se shánět po tom správném čísle popisném a nějakém zvonku. Netvrdím, že mi bylo úplně dobře, ještě teď mám husí kůži. 🙂
Tak jo, jdu na to, řekla jsem si a zmáčla ono hledané tlačítko. Nejprve se nedělo nic, potom se dveře otevřely a já při svých 156 cm a tehdy 42 kg jen zvedala a zakláněla hlavu, abych vůbec poznala, kdože mi to vlastně přišel otevřít, neb ve dveřích stál chlap jak hora. Dnes vím, že má cca 190 cm, cca 100 kg a ještě navíc stál na schůdku. Ten dveřní prostor zcela zaplnil. Přiznám se, že potkat ho někde venku, klidila bych se z dosahu. Ale mé neopostatněné obavy nahradil smích, protože „tchán“ hledal někoho ve své výšce očí a jaksi ho nenapadlo sklopit svůj zrak k zemi. Opravdu bloudil pohledem. Sklonil se až teprve za hlasem. Jak je vidno, tak rozdíl cca 0,5 metru udělá někdy opravdu hodně. 🙂
Po vzájemném představení mi bylo řečeno, že jsem se s „manželem“ musela někde minout a zatímco já si už pěkně užívala teplíčka, tak on dorazil asi za ½ hodiny dosti zmrzlý a ještě ke všemu naštvaný, protože si myslel, že jsem nepřijela. Mobily ještě tak rozšířené nebyly.
Ale vše se vysvětlilo a my se dodnes smějeme tomu, jak jsem byla přehlédnuta jako širé rodné lány a málem zůstala stát na chodníku přede dveřmi, protože holt někdy umím být neviditelná.
