Bobíček byl „pouliční směs“, ale velice milý společník i dobrý hlídač. Na vsi nebyly tehdy tak přísné vyhlášky a tak nikomu nevadilo, když „oříškové“ občas běhali po návsi. Vždy si oběhl svůj rajón a vrátil se domů. Měl ve vsi už několik svých potomků, musel na ně přece dohlédnout.
Jezdila jsem učit do školy na kole a teprve na dvoře školy zjistila, že mě doprovázel Bobík. Nedal se odehnat a aby náhodou nedošlo k maléru, protože děti se teprve scházely, zavřela jsem ho do kůlny na dvoře, jen tak na
závoru bez petlice, otevřít to šlo ztěžka. Hned po první vyučovací hodině jsem ho běžela vysvobodit, ale ten si byl asi už doma stěžovat babičce, cože se mu stalo.
Jinou příhodu s ním zažil můj manžel. Jezdil do práce na kole, to je u nás v Polabí skoro pravidlo. Asi 4 km od vsi na něj protijedoucí řidiči blikali i troubili, myslel si však, že ho někdo známý zdraví, takže jen zamával. V jednu chvíli, kdy zdolával nadjezd, seskočil s kola , ohlédl se… a uviděl Bobíka! Domluvil mu a on spořádaně při kraji silnice odbíhal k domovu. Jenže, zdání klame! Běžel jen na kraj vsi a tam čekal na páníčka, až pojede domů. Jak ho z dálky zahlédl, vydal se před ním prostředkem silnice, i autobusu se uhnul až po zatroubení, aby byl doma první.
Dožil u nás, už jsme si mysleli, že si do důchodu žádného pejska nepořídíme. Jednou přijeli naši mladí gratulovat dědovi a přivezli mimo jiné i malý košík se štěnětem vlčáka. Druhá babička se o něj starala v bytě, aby to vyšlo na narozeniny – a to se těžko odmítá. Děda se trochu durdil, že je to velké plemeno, ale na dvoře je místa dost, i boudy dvou velikostí jsme měli.
Dnes na něj nedá dopustit. Moc dobře hlídá. Rex je ale s posloucháním na štíru, za vůdce si vybral našeho syna, toho poslechne na slovo i písknutí. Běhá s ním i bez vodítka po zahradě. Nás s dědou poslechne, jen když vidí svůj kbelíček s baštou. Však jsme se těch granulí i masa pro něj něco navozili!