Svých dědečků jsem si moc neužila. Tatínek mého táty zemřel mladý, mému tátovi bylo 11 let, takže jsem ho ani nemohla poznat. Druhý dědeček – tatínek mamky – zemřel o Vánocích v roce 2004.
Babička zemřela už v 61 letech a tak děda 15 let žil sám, 200 km od nás. Naštěstí ve stejné vesnici žije i jeho nejmladší syn s rodinou, a tak úplně osamocený nebyl.
Jako malá jsem dědu vídavala jen jednou za rok – jezdili jsme k dědovi a babičce na týden na prázdniny celá rodina. Když mi bylo 7 let, domluvila se máma s babičkou, že v létě už přijedu sama, že jsem velká holka. Ale babička pak náhle zemřela a bylo to naopak. Děda přijel k nám. 2 měsíce bydlel u nás a 2 měsíce u tety, své druhé dcery.
Pamamatuju si, jak se mi to hrozně líbilo. Musela jsem se ráno vypravovat sama do školy, a když jsem přišla ze školy, byla jsem tam zase sama a čekala na mámu, až přijede z práce. A teď jsem tam měla dědu! Hned jak jsem přišla ze školy, udělala jsem si úkoly a chtěla jsem, aby mi je podepsal. Měl nádherný rukopis, písmo jako malované, ještě stará škola. Pyšně jsem pak říkala paní učitelce, která se mě ptala, co to je za jméno, že mi to podepsal děda, který u nás teď bydlí.
Jednou mi děda připravil nezapomenutelný zážitek. Jeli jsme se projet na kole, ale protože děda byl celý život nemocný se srdcem a s páteří (měl hrb), tak jsme museli zastavit, aby si odpočinul. Povídali jsme si a on mezi řečí prohodil: „No, to bylo ještě v době, když byla tvoje máma poprvý vdaná.“ Já vytřeštila oči – jak vdaná? A děda, vidím ho jako dnes: „No nazdar, to jsem něco prokec, ona ti to máma vysvětlí.“ Mamča mi pak řekla, že než si našla tátu, byla 7 let vdaná, ale protože se jim nedařilo mít děti, rozvedli se a pak si teprve vzala mého tátu a brzy jsem se jim narodila já. Byla z toho špatná, pomalu jako by mi říkala, že jsem adoptovaná, přitom o nic nešlo, brala jsem to jen jako novinku. Pak jsme za dědou zase každý rok jezdili s našima na prázdniny, když jsem byla větší, tak jen se sestřenicí.
Když jsem začala chodit se svým manželem, musela jsem ho dědovi jet představit. Manžel má čuch na lidi, tak mi hned řekl: „Děda je pěkný šprýmař, vidím to na něm.“ Pak se chtěl oholit a děda hned ochotně, že mu půjčí svůj úžasný holicí strojek. Manželovi ten stroj začal rvát vousy, manžel tvář celou rudou, vzdal to, oholil se svým a pak šel za dědou a říká: „Mě ten strojek moc úžasný nepřipadá, podívejte se, jak vypadám.“ A děda bezelstně: „No, on je to takovej sovětskej křáp, leží mi tu už 20 let.“
Na Vánoce 2004 bylo dědovi přes 85 let. Moji mamču napadlo, že by mu k Vánocům koupila mobil. Nejdřív se bála, jestli to bude děda umět, ale pořád měla nějaké tušení, že prý kdyby se něco stalo, že si děda ani sanitku nezavolá a tak mu ho koupila. Děda byl nadšený, strejda mu mobil zprovoznil a děda mámě hned zavolal a moc děkoval, jen se divil, že kredit je hned pryč, pořád si chtěl s každým vyprávět. 25. 12. volala teta, že děda měl v noci slabý infarkt, ještě že měl mobil, zavolal jí a ona hned sanitku. Druhý den v nemocnici měl druhý infarkt a 30. 12. volala teta, že děda nežije, že měl v noci třetí, silný infarkt. Od té doby nemám ráda Silvestra.
Za tetou a strejdou každý rok jezdíme a vždy se jdeme projít kolem obecního domu, kde děda bydlel. Nedá mi to a vejdu dovnitř na společnou chodbu a vrátím se o 25 let zpátky. Cítím tu vlhkost, vidím prošlapané schody a vybavuje se mi i vůně, která byla cítit, když se vešlo dědovi do bytu – jeho kolínská.