I když to oproti jiným uživatelkám, které jsou tady na VD snad od nepaměti, není zase tak dlouhá doba, když se nad tím svým časem pozastavím, stalo se toho hodně, změnilo se ještě víc. Co ale pořád zůstává stejné, je, z mého pohledu, jedna a jediná osoba, která tyhle stránky založila a přiměla spoustu (nejen) maminek, aby se tady zastavily. Stejně jako tehdy já….
Před těmi třemi lety se naše domácnost rozvinula o nového člena, který se tak stal nezbytnou a klidně si dovolím říct každodenní součástí našeho života – o počítač. Seznamování s ním netrvalo zase tak dlouho, stejně jako otevření se webových stránek, které lákaly především svým designem. To člověka naláká, a tak jsem si začala tyhle stránky prohlížet. Zaregistrovala jsem se po pár dnech, přesně už si nepamatuji po kolika, ale dnes mohu říci, že jsem ráda.
Na co si pamatuji, byla poradna, tehdy ještě bez tolika odborných poradců, zato ale s větším počtem komentářů a diskuzí. Možná je to škoda, pokud bych to přirovnala k dnešnímu „stavu“, spousta dotazů, které by „měly“ patřit právě do Poraden, se nachází v Diskutárně. Ne že bych tázajícím chtěla něco ubírat, jejich právo na diskuzi jim rozhodně nechci tímto upírat, jen mám pocit, že tehdy do kolonky Poradny nahlíželo více lidí, čtenářů těchto stránek, objevovalo se právě více zmiňovaných reakcí na založený dotaz – a tím pádem možná i samotní tázající nabývali dojmu, že právě ten jejich dotaz nebude přehlédnutý. V současné době mám právě pocit opaku.
Když už jsem zmínila Diskutárnu, tak ta nepatřila ze začátku mezi ty „mé“ nejvyhledávanější. Sice jsem pročetla probíhající diskuze, ale myslím, že jsem moc nereagovala. Že by počáteční stud? Nebo strach, že napíšu něco, co se ostatním nebude líbit a já pak budu litovat, že jsem vůbec na tu klávesnici sahala? Nebo naopak pocit, že „sem“ nepatřím, že je to „tady“ dobrá parta, do které se mi prostě nepodaří zapadnout? Už nevím, jak to tehdy bylo, nicméně jsem neodolala a zapojila se do nějaké diskuze. Pravdou je, že „Umění diskuze“ (pokud vezmu diskuzi z té virtuální stránky), mi tehdy byla hodně vzdálená. Už si nepamatuji vše, jen takové drobné útržky – ale spolehlivě vím, že jsem prostě nepřemýšlela a psala. Ne vždy, pokud bych si svá slova přečetla nyní, se mi podařilo napsat vše tak, jak jsem cítila, nebo vůbec chtěla říct, takže ve výsledku to byla „katastrofa“. Každopádně právě účast v diskuzích po dobu několika měsíců a vlastně let, alespoň podle mě, docela výrazným způsobem změnila mé vyjadřování v situaci, kdy se druhému člověku nedívám do očí – a ono je to skutečně velice těžké, to mi věřte.
A protože jsem docela velký „psavec“, začala jsem přispívat i svými články na tyto stránky. Ne nijak ve velkém počtu, hodně z toho byly osobní zamyšlení, například nad nějakým problémem. Sem tam jsem sepsala i článek vycházející z mé odbornosti. Tehdy běžela soutěž „Příspěvek měsíce“ a pamatuji si, že jsem dokonce s jedním takovým odborným článkem získala nějakou cenu. Samozřejmě jsem měla obrovskou radost. Ne tak z knížky, kterou jsem jako odměnu obdržela (i když mám knihy velice ráda), ale především jsem měla neskrývanou radost z toho, že si někdo můj článek přečetl a dokonce mě ohodnotil ve smyslu, že se mu článek líbil. Prostě idylka, protože do té doby jsem psala jen tak pro sebe, nebo hlavně obsáhlé slohové práce do školy apod. A to rozhodně nebylo ono.
V té době jsem se internetu nějak nemohla nabažit. VD nebyly jediné stránky, kam jsem zavítala. A tak došlo k tomu, že jsem tyhle stránky opustila na dost dlouhou dobu. V domnění, že jsem našla něco, co mě uspokojí, kde „to bude lepší“. Nebudu tu popisovat vzniklou situaci, ta sem nepatří, nicméně si neodpustím říct, že jsem neskutečně ráda, že mě „zdejší obyvatelstvo“ a jeho majitelku nevyjímaje, „vzalo zpět“. A jak jsem zmiňovala na počátku právě tu jedinou osobu, nyní můžu vysvětlit, že právě ta (i přesto, že můj odchod tehdy neproběhl za úplně super stavu)mě, alespoň jak to vidím já z mého pohledu, nezklamala, zůstala pořád svá a nyní také vím, že od ní nemusím čekat žádné „podkopy“ a že jí mohu věřit. Možná se vám právě tahle část zdá trochu zmatená, ani se na jednu stranu nedivím, ale možná by se to dalo brát i jako součást mého veřejného poděkování a doufám, že mi tedy odpustíte tuhle zmatenost, pokud si tento můj článek zrovna čtete.
Takže jsem se vrátila, jsem ráda, že jsem zde. A rovněž musím říct, že stránky VD jsou jediné stránky, které navštěvuji. Vlastně nesmím opomenout ještě stránky týkající se knižních novinek, ale vzhledem k tomu, že odsud z VD je to „jen kousek“, tak bych obě stránky zařadila vlastně dohromady.
Chodím sem ráda, spoustu lidí si pamatuji od začátku, i když někteří se tu nyní už moc, nebo vlastně vůbec nevyskytují. Ale nechci tím říkat, že by se jejich neúčastí VD nějak změnily k horšímu. Je to prostě život, děti odrostou, nastane čas práce, a času ubývá. Objevují se další, kteří tu zůstávají. Ale hodně jmen tu zůstalo – nebudu nikoho jmenovat, protože tuším, že bych někoho opomenula a to bych nerada. A jsem ráda, že se tady vyskytuje spousta nových lidiček (tím myslím i ty, které si z doby před třemi lety nepamatuji).
Každý má své názory, každý bojuje o ten svůj „kousek VD stránek“ a svou pravdu. Stejně jako já. A i přesto, že s názory některých nesouhlasím, jsem ráda, že jsou tady, že je zde vídám. Jsem ráda, že si přečtu jejich názor, který mě někdy v dobrém smyslu rozesměje nebo potěší, někdy mi „vyžene adrenalin až kamsi za hlavu“. Ale nedovedu si představit, že by jejich názory zmizely, spolu s nimi. A ta rozdílnost je důležitá, jinak by tyto stránky nebyly tím, čím jsou. Zpříjemněním jindy všedního dne, odreagováním se od šedých dnů, možností vypovídat se a rozebrat své trápení, dočkat se porozumění nebo při troše chuti diskutovat na „žhavé“ téma se pořádně „rozparádit“. Prostě jsou vším a doufám, že nejen pro mě.
Co mě, jako člověka, který skutečně rád píše,mrzí, že od doby, co zmizely „psavecké“ soutěže, se články výrazně zkrátily, resp. zmizely ty, které popisovaly všední i nevšední strasti a radosti. Ne sice úplně, někteří stále přispívají, ale jistě mi většina z vás potvrdí, že „dříve“ – a možná to není zase tak dlouho, se takovýchto článků a zamyšlení objevovalo daleko a daleko více. Ach ano, dočetla jsem se, že to většinu mrzí, ale proč tedy sedíme a jen „klikáme“? Proč něco nesepíšeme, vždyť témat je takové množství, každý z nás má své názory, svá zamyšlení. Toto je věc, která mi na VD chybí – je to podle mě škoda, protože sem takové články patří, a ne jen jako příspěvky do diskuzí či plkárny. Bát se, že se zrovna ten můj příspěvek nebude líbit, nebo bude příliš krátký, nebo… co já vím. Zbytečné starosti, každý z nás umí psát a nejlépe se píší právě vlastní pocity a názory, stejně jako v diskuzích. Jen se prostě upraví do vět:-)
Jak se tak dívám, mohl by z toho být článek na pokračování. Ještě je jedna věc, kterou jsem při shlédnutí svého osobního účtu zjistila, a kterou vám musím sdělit. Zaregistrovala jsem 10. prosince. A nyní, jak asi většina z vás ví, očekáváme do naší rodinky přírůstek, kdy termín porodu byl stanoven o pouhý den dříve, pouze s rozdílem těch tří let. Tak pokud tomu příroda bude chtít, budou se mi lépe počítat ta léta, která tady na VD strávím, a doufám, že jich bude ještě hodně.
Je spousta věcí, které bych chtěla vyzdvihnout, komu poděkovat… Petře za její stránky, ale především vám všem, že jste tady. Protože bez nás/vás všech, by VD prostě nemohly existovat. A já už bych se potřetí vracet nechtěla. Už chci zůstat tady s vámi. Díky všem.
