Slovíčko děkuji se dnes bohužel nepoužívá tak často jak by mělo. Lidé si zvykli, že malé ústupky, kompromisy a jiné třeba i milé drobnosti jsou běžné a snad i povinné a není třeba děkovat. I já mezi ně patřila, život mně ale naučil, že někdy už může být na to poděkování velice pozdě.
S mojí maminkou jsem si moc nerozuměla. Narodila jsem se krátce po jejích 18-tých narozeninách a nebyla jsem zrovna chtěné dítě. Nikdy mi neubližovala a měla mě ráda.
Jenže jak přišla moje puberta, stávala jsem se divokou a celkem dost nezvladatelnou a mamka mi jednou, aniž by si asi uvědomila, co vlastně vypustila z úst, řekla: že já tenkrát nešla na potrat. No a od té doby jsme si prostě přestaly rozumět a já přestala děkovat. Taky proč, ona přece je máma a je její poviností se o mě postarat.
Když mi bylo 16, mamka onemocněla rakovinou děložního čípku. Nádor tam bohužel byl už delší dobu a operace byla k ničemu.
Ještě rok jsme se hádaly a bojovaly spolu. Pak najednou mamka už nefungovala jako máma a na její místo jsem musela nastoupit já, protože jednomu bratrovi bylo 13 a druhému 5 let. Za rok mamka zemřela, bylo to 22. 10. 1998 a já jí už nestihla říct, jak moc ji mám ráda a že jí děkuju za všechno, co mi dala, za výchovu a lásku i za to, že to se mnou v těch telecích letech vydržela. Od té doby nemám ráda Vánoce, protože tenkrát jsem rodiče dělala já, otec nebyl pro smutek schopný, ale někdo musel klukům maminku alespoň částečně nahradit.
A proto dnes děkuji i za maličkosti, mojí babičce, která smrt dcery málem nepřežila, ale od té doby mi ji nahrazuje, stále děkuji za to, že nás má ráda. Moje děti miluje tak, jak to umí jenom babičky. Mému muži za těch krásných 10 let, co jsme spolu, že to se mnou vydržel, také moc děkuji.
A moc bych chtěla říct všem lidem, kteří si tento článek přečtou, nezapomínejte poděkovat i za maličkost, někdy může být příliš pozdě a pak Vás to bude celý zbytek života mrzet a bolet, tak jako mě.
A proto… DĚKUJI