V roce 1991 mi zemřela dcera, bylo jí 17 let a 10 měsíců, říkala jsem jí Myško. Měla krásné borůvkové oči. V tom hrozném čase jsem potkala známou, která mi řekla: nám taky teď umřel pes. Jak může někdo tohle vůbec vyslovit!!!
Utekly roky, vyrostla vnoučata a my s manželem jsme si pořídili jorkšírku Betty. Přinesli jsme to zlatíčko domů. Měřila k hlavičce 14 cm a vážila 400 g, zkrátka velký pes. Tenkrát jsem jí napsala do deníčku: Betty 29.6.2005: nejkrásnější, nejhodnější kamarád a přítel pána a paní Z. … Já ještě chodila do práce. Manžel ji vlastně vychoval. Sbíral hovínka a čistil koberec. Připravoval jí jídlo, zkrátka vše bylo na něm. A to vždy říkával, že kdyby šlápnul do nějakého lejna, tak raději zahodí boty.
Už znám chuť jablíčka, bylo moc dobré. Už mám velkou sílu. Umím skočit paní na klín, umím hodně trhat a ten panáček, co jsem ho dostala, se mě už taky bojí. Také umím rychle utíkat. Když utíkám, tak se mi často stane, že na něco narazím. Dnes jsem honila míček a narazila jsem do topení. To byla rána. Otočila jsem se na pána, ale moc jsem ho neviděla, jen jsem měla nějaké hvězdičky před očima. A bylo jich hodně.
Za několik dní jí bude 6let a změnila náš život, a to moc.
Život šel dál. Vnoučata nám vyrostla. Zastaví se velice zřídka. V jejich letech se mi k babičce a dědovi také nechtělo. Táhlo mě to mezi vrstevníky. Nedávno se nám narodil první pravnuk. Toho si snad trošku vychutnáme.
Dnes už jsme v důchodu oba. Můj manžel na mě čekal 8 let, než jsem odešla do důchodu já. Bohužel to takto vyšlo, původně jsem měla být v důchodu dva roky po manželovi. Cením si velice mého muže za to, že jsem po celou dobu byla hýčkána. Vůbec jsem nevařila a neuklízela. To vše dělal sám. Vstávala jsem ráno o 4. hodině a vracela se někdy v 17 hod nebo i později. Jídlo a káva byly vždy na stole. Byl mi oporou v těch nejtěžších chvílích života. Pamatuji si velice dobře, jak po smrti dcery mě vzal za rameno a vystrčil za dveře se slovy: jdi k holiči, až budeš vypadat jako člověk, tak se vrať. Kruté, ale účinné, jinak už to se mnou nešlo.
A čas šel neúprosně dál, za ty roky jsem objala několik lidí, kteří přišli o své milé. Bohužel několik o své dítě. Obejmu i babičku, která mi vypráví, že ji zemřel pejsek, byl to totiž kolikrát jediný blízký tvor, kterého měla. Utěšovala jsem kamarádku, která prožila to, co já. Ten první šok je hrozný, ale hroznější je uvědomit si, že je to nastálo. Život se Vám rozdělí na čas, kdy ještě byla, kdy už nebyla.
Doporučila bych všem ženám s pocitem prázdné náruče pořídit si pejska. On Vám vrací 100x více lásky, než mu můžete vůbec dát.
Dnes už vím, jak tenkrát ta žena mohla říct ta slova. Miluji to naše zlatíčko, šeptám jí myško a vidím ty její borůvkové oči. Mám silný pocit, že jsou naprosto stejné jako měla dcera.