Tak nějak už v diskuzi bylo řečeno, za co všechno člověk děkuje – za rodiče, za výchovu, za přátele, za zdraví… S tím vším se tak nějak ztotožňuji a nechci to znovu vypisovat. Popisovat mé díky za Honzíka nebudu, znáte je a Vám jsem děkovala několikrát za to, že vlastně jste a pomáháte mi v těžkých chvilkách. Toto je takové to hlubší vyjádření, za co všechno je člověk vděčný, ale já sama to mám nějak nastavené s tím, že člověk by měl slovíčko děkuji používat během dne spojené se spoustou obyčejných věcí.
Nevím, jestli je to výchovou nebo dobou, ve které jsme vyrůstali, ale mně příjde přirozené, když pro mě někdo něco – cokoliv – udělá, říci „Děkuju“, ať je to jen uvařená káva od manžela, přidržení dveří, uklizení talíře ze stolu dětma, nebo když mi jen něco podávají. Příjde mi to samozřejmé, poprosit a poděkovat. Ale když koukám na své děti, tak bych řekla, že to slovíčko používají méně než bych si představovala a šetří si ho. Samozřejmě když něco dostanou, nebo se jim něco povolí, o co jim jde, tak slyším děkuju, ale mrzí mě, že se jim to nedostalo pod kůži tak nějak, aby to pro ně byla samozřejmost použít větu. „Podej mi PROSÍM ten časopis. DĚKUJU.“ Spíš to skončí na – podej mi ten časopis… Teď se mi sem dere věta, kde jsem udělala chybu ve výchově, protože sem se snažila… Jen doufám, že někde v srdíčku to mají nastavené správně a s věkem se to tam objeví…
Také musím říct, že mé děkuju v duchu putuje k Bohu, každý večer tím svým způsobem děkuju za hezký den, za to, že jsme ho prožili tak jak jsme ho prožili, za to, že se máme rádi a kluci jsou zdraví, a za to, že mi dává sílu na to další a další bojování s každodenníma starostma… no a většinou poslední děkuju, že Honzík usnul 🙂