Před lety jsem si plnila své dívčí sny. Svého prince jsem si našla, práce, bydlení by bylo, jen miminko nepřicházelo. Rozběhl se kolotoč vyšetření, každoměsíčního očekávání a slzy nad spoustou těhotenských testů jen s jednou čárkou. Nadechnout se a dál zobat hormony, milovat se v plodné dny s nadějí, že už brzy. Ale když se z milování stane honba za miminkem, i vášeň se vytrácí. Dle lékařů žádný problém, tak proč to sakra nejde? Poslední nadějí se stává umělé oplodnění, ale napřed laparoskopie. Po malé operaci jsem doma, opět ujištěna, že nikde se na nic nepřišlo. S radou… „paní XY zkoušejte, za tři týdny si dojděte na injekci“. Po asi třech týdnech je mi divně, ale přičítám to pooperačnímu stavu. Přesto neodolám a kupuji si Xtý těhotenský test, co kdyby náhodou? Nervozita, stres. Už už je tam vidím a najednou žádná čárka 🙁
Naštvaně jej vyhazuji do koše a objednávám se k lékaři. První otázka je „dělala jste si test?“ Naštvaná odpověď zní „NE!“ Uděláme pro jistotu ultrazvuk, něco se mi nezdá… O chvilku později ta nejkrásnější věta „Maminko, gratuluji, jste těhotná!“:-D
Co teď? Komu a jak to říct první? Vychutnávám si ten nádherný pocit sladkého tajemství a v duchu si maluju, jak slavnostně to řeknu manželovi. Slyším klíče v zámku a než si stačí zout boty tak mu skočím do náruče a nemá čas se ani zeptat „jak jsi dopadla?“ První jeho reakci vidím dodnes…“Můžu to všem říct, jak jsem šťastný?“ O pár měsíců později si z porodnice neseme domů naši princeznu a život zase nemá chybu:-)
Trvalo to ale jen pár let a nějak se ztrácíme v různých starostech, trápeních, odcizení. Myšlenka pořídit dceři sourozence nás nějak opouští, až se komunikace stává jen hodně naštvanou, až unikla docela. Ale ne nadobro. Manžel se odhodlal k radikálnímu kroku a na večeři jsme si dali nejen víno, ale i velmi otevřený rozhovor a zase bylo dobře. Po měsíci je mi divně, začnu počítat a ejhle neměla tu už být menstruace? Kupuji zase po letech gravi test a nevydržím až do rána. A jsou tam! Dvě výrazné čárky. To přeci není možné? Kupuji další dva, raději tři po dvou. Stále jsou tam, v celé své němé kráse. První co mě napadá… osud se zasmál, teď to nebylo domluvené, úmyslné… Pocity se střídají. Nechám si to pro sebe, ale manžel mě zná jak své boty, tak jeho otázka „Děje se něco?“ na sebe nedá dlouho čekat. Odpověď „Asi ne, jen jsem asi těhotná.“ ho vůbec nezaskočí. Rozzáří ho jak vánoční stromeček, i když je léto v plném proudu. Všechny mé pochybnosti jsou pryč a láska, naděje očekávání a vše hezké je zpět, korunované narozením syna.
Začali jsme další etapu našeho společného života, snad poučeni z předchozích chyb. A já považuji obě naše děti za darované. Nevím, od koho a kdo nám je poslal, ale přesto děkuji za to, že je máme.