Včera jste si v článku „Kdokoli může dělat cokoli“ mohli přečíst rozhovor s jednou dlouholetou návštěvnicí VD, která se nedávno musela poprat s diagnozou paranoidní psychoza. Pokud vás naše povídání zaujalo, zde najdete jeho druhou část.
Pokud jste první část rozhovoru s Bramborkou ještě nečetli, doporučuju se k ní nejdřív vrátit, abyste byli v obraze, o čem si tu vlastně povídáme.
Především je nutné říci, že psychoz je velké množství, hodně druhů a i pro psychiatra je někdy problém odhalit tu pravou. Dále je také pravda, že psychozy se zdlouhavě léčí, rádo se to vrací. Pokud ovšem nejde o akutní psychotický stav, takovou epizodku, kdy vás to, lidově řečeno, jenom „lízne“ (můj případ). Spouštěčů u mě bylo tolik, že po pravé příčině jsme s panem doktorem později ani nepátrali. Rozhodl se, v mém případě, pro čistě medikační léčbu a psychologickou podporu nedoporučil. Za tu dobu, než jsem se k němu dokopala, jsem se totiž psychologicky tak „samorozebrala“, že už to vlastně nemělo smysl.
Psychotik má bludy. Různého druhu. Spojují se vám věci, které spolu nesouvisí, ale vy tomu „rozumíte“. Udělala jsem převelikou chybu, že jsem si o pomoc neřekla včas, mohla jsem si to odbýt „obyčejnou“ depresí, ale to bych nebyla já, abych na to nešla poctivě a zhusta. Sedm let jsem žila prakticky na samotě, jen s dětmi. Sousedé byli, ale jen velmi málo (5-6 lidí přes den), většinou důchodci. Pokud byly děti nemocné, u nás silné mlhy a stávkující kamna (tato kombinace velmi velice častá), znamenalo to pro mě i 2-3 týdny být prakticky zavřená v jedné místnosti s dětmi. Pokud se něco rozbilo, musela jsem to opravit či vyřešit sama.Včetně kotlů, bojlerů, ucpaných trubek, rozbitých aut. A přitom topit a přitom kojit. Některé problémy se periodicky opakovaly a to vyčerpá i zdravého chlapa, natož hormonálně rozhozenou, věčně nevyspalou maminu. Manžel ráno odjel, za tmy se vracel, v jednu dobu měl i 3 zaměstnání a stejně to bylo málo. Nemohl mi být ve chvílích největších krizí nijak nápomocný, protože byl na kilometry daleko. Připadal si méněcenný, že mi nedokáže zajistit větší komfort a že se musím tolik snažit a propast mezi námi se prohlubovala.
Ve fázi mánie jste schopna organizovat mistrovství světa ve stavění sněhuláka a ve fázi deprese si ani nedokážete vzpomenout, jak se škrábou brambory. Nejhorší je, že nemoc vás „uvězní“. Měli byste chodit mezi lidi, ale nejde to, nemůžete, nedokážete to, nechce se vám.
Druhou věcí, kterou mámy na mateřské často dělají, stydí se za to a v životě by se k tomu nepřiznaly, je chlast. Ano, pila jsem a to dost. Ale nepředstavujte si ožralu potácejícího se celé dny mezi plínkama. Pila jsem „bezpečně“. Nikdy přes den. Nikdy před dětmi. Vždy ve společnosti ostatních dospělých (to ta naše zpropadená hospoda).
Takové to, konečně si dám, ať se po celém to dlouhém dni odreaguju.
Alkohol má mírné antidepresivní účinky, proto po něm tolik lidí sahá, když má trápení. Jenomže, jak ta křivka jde nahoru, tak propad je druhý den o to horší a vy pijete více, abyste ten propad „vyrušili“. Pijete, protože si myslíte, že je to společenské. Pijete, protože všichni kolem vás pijí. Vlastně jedinej, kdo nepije, jsou děti.
Dlouhodobá intoxikace organismu udělala své. Člověk pije, protože má problémy, které si třeba nechce přiznat.
Chlastali jsme v té obě oba. Měli jsme finanční problémy a velmi velmi ošklivou krizi ve vztahu.
O samotě se obracíte ke kartám a věštírnám a čtete různé psychologické knihy, hledáte karmické dluhy a roztáčí se kolotoč, z kterého není návratu. Debilní je, když je člověk nadprůměrně inteligentní. Moc času na přemýšlení a moc „materiálu ke zpracování“. Prostej člověk prostě poštípá dřevo, nakrmí psa a pustí si telku (jo, tu jsme taky neměli, připadalo nám to zbytečné, a připojení k internetu bylo takové, že jsem ráno zapnula načítání VD a po obědě už jsem mohla klidně i psát..).
V tom roce jsme měli také dvě úmrtí v rodině, krátce po sobě a v nejbližším okolí zlého a nenávistného člověka, který nám neustále házel klacky pod nohy. Bylo toho na oba dva příliš.
Nezměnila bych asi nic. Díky tomu peklu, co jsme si prožili, vidím svého muže úplně jinýma očima. Je to můj rytíř v lesklé zbroji. Nebýt jeho, tak ta devítihlavá saň mohla vyhrát.Nevím, jestli bych ustála to, co musel ustát on.
Život s psychózou nebo depresí je asi takový, že tichý vrah potichu a pomalu vraždí vaše srdce a ničí vaši duši a vy se nemůžete nijak bránit. Všechno je to totiž jenom o pitomé, pitomé chemické nerovnováze v mozku!! A silou vůle si fakt hladinu dopaminu nebo serotoninu (záleží na diagnoze) neupravíte, ani kdybyste se na hlavu stavěli.
Nezměnila bych nic. Jsem šťastná. Byla to zkušenost, která mě měla posunout dál. Ještě na začátku června 2012 (hodně jsem studovala všechny ty eso-psycho- záležitosti kolem konce roku 2012) jsem „věštecky“ prohlašovala, že na světě nezůstane kámen na kameni (obrazně řečeno) a že se ještě budeme divit. No, to jsme se teda divili…
Máte-li nevysvětlitelné bolístky, které vám cestují po těle bez příčiny. Málo spíte (já tehdy průměrně 2hod denně) nebo naopak spíte pořád. Málo jíte (klidně i tři dny bez jídla a BEZ POCITU HLADU), hubnete bez příčiny, máte nezvladatelné třasy, záchvaty paniky, úzkosti, kdykoliv vás něco vykolejí. Často pláčete i zcela bez příčiny. Jste zlé na své děti, i když “nezlobí“ a pak je vám to líto a tak pláčete zas.
Teď, zrovna nedávno, jsem si všimla divných stavů u jedné moc milé maminky. Mám ji hrozně ráda, jsme si blízké. Dotáhla jsem ji na psychiatrii a ejhle – druhé stádium depresivních úzkostí a léčba na rok.
Chraňte se a mějte se rády. Jestliže si často říkáte – to nejsem já – zkuste najít pomoc. Nemusíte mít hned „diagnozu“, pomůže vám i se jen vypovídat „nezávislému pozorovateli“. Nejvíc mi pomohlo zjištění, že nejsem rarita, že kolem mě je hrozně moc lidí, kteří brali či ještě berou antidepresiva či jiné léky. Žádná hanba.
JEDINÉ, NA CO JSEM POZDĚJI MYSLELA BYLO, PROČ MI TO, K SAKRU, NEŘEKL NIKDO DŘÍV…
Tak vám to říkám…