„Kdokoliv může dělat cokoliv. Zvláště pak naše Betty.“

Rubrika: Kam nechodí slunce..., Rozhovory

Možná víte, že ty dvě větičky v názvu článku pochází z knihy Betty MacDonaldové Vejce a já. Do titulku jsem je použila proto, že zároveň jsou životním krédem osoby, se kterou jsem přes OV udělala rozhovor o těžké životní zkušenosti, kterou si nedávno prošla na vlastní kůži.

Zvolit název z humorné knihy pro článek o depresích a psychózách mi v případě dotyčné přijde velmi příhodné. Jste-li tu s námi delší dobu, nejspíš se vám vybaví série článků Tady jsou vidět blázni o životě na samotě se třemi malými dětmi na krku a manželem neustále pracovně na míle daleko, kterými nás před lety pilně zásobila Bramborka. Kam až ji tato podivuhodná dobrodružství zavedla, si můžete přečíst právě v tomto rozhovoru.

Jak se máš?   

Teď hlavně pracovně 🙂 Nastoupila jsem do nového zaměstnání ještě před ukončením rodičovské dovolené. Celkem nakvap a dost překotně. Byla to taková honem honem akce. Takže jsme za pochodu řešili takové ty klasické záležitosti, jako hlídání dětí v případě nemoci, vyzvedávání ze školky a podobné. Celkově se ale cítím velmi dobře. Práce mě baví, doma to klape a až dořešíme pár úředních záležitostí, tak bude i celá záležitost s prodejem domu vyřízena.

Co se vlastně stalo, že jsme tě na VD tak dlouho neviděli?

Stalo se to, že se celý můj i náš rodinný život obrátil koncem roku 2012 vzhůru nohama. Nic nezůstalo na svém místě. Stěžejním spouštěčem všech změn v našem životě bylo to, že jsem onemocněla. Byli jsme „zaskočeni“ nemocí zvanou paranoidní psychóza. Něčím, o čem jsem do té doby pouze četla a považovala to za „tu věc, která se stává někomu jinému.“

Jak moc tě tato nemoc změnila? Jak se od sebe liší tvoje já před a po?

Spíše bych odpověděla tak, že během nemoci jsem o své já přišla a nyní konečně mám svoji Bramborku nazpět. Ale pár věcí se změnilo. Zjistila jsem, že tak jak člověk automaticky chrání své fyzické zdraví, měl by chránit i své zdraví duševní.

Už neděláme lidem vrbu ani zpovědníky. Chráníme si své soukromí (a to dost ostře). Naprosto a zcela jsem ze svého života vymazala vše, co se týče esoteriky (vyhodila jsem karty, horoskopy nečtu, číst z ruky si nenechám ani náhodou,a když má někdo potřebu o takových věcech mluvit, či po mě dokonce chce, abych mu „pomohla se v tom vrtat“, tak ho akorát varuji a utíkám pryč). Nepiji tvrdý alkohol.

Podstatně více si užívám každé volné chvíle s rodinou a maličkosti už přecházím. Také mám stále po ruce někoho na SOS pomoc – už se nesnažím za každou cenu vše zvládnout sama jako „správná silná ženská.“ Dovolila jsem si přijmout pomoc od druhých.

Jak se okolí staví k tomu, že už jim odmítáte dělat vrbu?

Ti, co nás mají rádi, naši nejbližší, ti s tím problém nemají. Vídat mě rok mimo sebe jim dostatečně stačilo. A ti, kteří to nepochopili, říkají, že jsme se hrozně změnili a v podstatě se už nevídáme. Což je celkem úleva.

Proč se u tebe dostala ezoterika na černou listinu?

Rozebírala jsem vztahy zleva, zprava, chodili za mnou lidi, ať jim vyložím karty, ať poradím, ať vyslechnu. A já neuměla to, co bych umět měla. Ochránit sebe. Takže to zlo a bolest a sklíčení, co z nich spadlo, všechno mi to nechali doma a svobodně odletěli. A já se stále obracela k tomu „nadpřirozenu“ s prosbou o pomoc a bylo hůř a hůře.

Zpětně, když to hodnotím, pomoci se nám opravdu dostalo. Velmi radikální a dost bolestivou cestou, ale vlastně jo 🙂

Proto říkám ženským (hlavně nudící se maminky mají takovéhle pitomé nápady):

NEHRAJTE si s takovými věcmi. NEVRTEJTE V TOM, nevyvolávejte duchy a podobné kraviny. Když už to musíte mít, obraťte se na ZKUŠENÉHO odborníka. Kamarádka, která tomu „trochu“ rozumí, je fakt krok vedle. Nevěřte všemu do puntíku, neřiďte se bez rozmyslu tím, co se dozvíte. Nedávejte na první místo „duševno“ a až na druhé zdravý rozum. STÁLE ZŮSTÁVEJTE NOHAMA NA ZEMI.

A ještě poslední – opravdu chcete vědět, co se stane? Mohly byste se z toho, pokud to správně nepochopíte, klidně i zbláznit. Pozor.

Říká se, že všechno zlé, je pro něco dobré. Platí to i v tomto případě?

Náš život se obrátil naruby zcela. Z vesnice jsme přesídlili do paneláku. Nemusíme celé dny věnovat kotli, dělání dřeva ani věnování se hostům v hospodě. Máme čas na děti. Máme čas jeden na druhého. Hrozně moc nás to stmelilo. Zjistili jsme s manželem, že se po dlouhé době konečně cítíme šťastní.

Člověk si neuvědomí, co všechno má (včetně vztahů), dokud o to nepřijde. To, že jsme to zvládli, považuji za naše osobní vítězství.

Kromě toho jsem zjistila, že mám nejlepšího chlapa na světě, a skvělou rodinu, která mě podržela i ve chvíli, kdy jsem to opravdu nebyla já.

Co ti nejvíc pomohlo?

První věcí bylo to, že jsem se ráno probudila a zjistila jsem, že jsem blázen. Sedla jsem do auta a odvezla se na psychiatrii. Doslova.
Druhou věcí bylo přiznání si, že jsem nemocná.
A třetí – pochopit, že bez pomoci to nezvládnu, ale na druhou stranu si uvědomit, že jediný, kdo to může změnit, jsem já sama.

Dlouho jsem odmítala medikaci. Věřila jsem, že to zvládnu i bez ní. Tyto léky mají dlouhý nástup – kolem tří týdnů. Tři týdny je berete a nic se nemění. Mají i velmi nepříjemné vedlejší účinky, takže máte pocit, že vám je ještě hůře, nežli předtím. Úplně nejvíc mi ale pomohlo, když mi můj psychiatr řekl, že jsem blbá kráva, když je neberu, a že při své inteligenci bych to měla pochopit. Velmi dobře mě odhadl, přesně to jsem potřebovala. Nakopnout do zadnice.

Jak člověk sám zjistí, že je blázen?

Když sám sebe vidí stát u stolu. Slyší sám sebe křičet na karty – „to nemůžete myslet vážně! Podívejte, jak se bojí!“ Protože se snažíte ochránit svého muže před domnělým zlem, zatímco on stojí nechápavě vedle vás a jediné, co v tu chvíli cítí je neskutečný strach z toho, že už vás nadobro ztratil.

Co z toho všeho kolem tvé nemoci bylo pro tebe nejtěžší?

Nejtěžší v té chvíli bylo – bojovat za záchranu manželství a bojovat s nemocí, ačkoliv se mi do toho vůbec nechtělo a bylo mi to v té chvíli úplně jedno. Dělala jsem to jenom proto, že se to „asi má“.

Až po čase mi došlo, že to bylo správně. Že jsem neposlechla svou nemoc a že jsem se jí postavila.

…pokračování příště

Tímto naše povídání ještě neskončilo, jen jsem si je pro jeho délku dovolila rozdělit do dvou částí. Tu druhou si budete moct přečíst už zítra ráno.

Toto taky stojí za přečtení!

Pořízení tažného zařízení je snadné a cenově výhodné

Disponovat vozem bez tažného zařízení není žádný hendikep, jak by se mohlo zdát. Pokud potřebujete využívat přívěsný vozík, karavan, nosič

Čtu dál →

Cyklistické dárky pro malé i větší cyklisty

Máte doma nadšeného cyklistu a nevíte, co mu pod stromečkem udělá největší radost? Podobným problémem se rok, co rok

Čtu dál →

Návod na výrobu vánočního zvonečku

Vánoce se pomalu ale jistě blíží a proto je vhodné ve volných chvílích začít s přípravou vánočních ozdob. Největší radost

Čtu dál →

Odpovědi, názory, dotazy, postřehy čtenářů (4 vyjádření)

  • Rezeda

    Bramborko, oceňuji velikou odvahu, která byla určitě k tomuto rozhovoru potřeba. Moc a moc držím palce a přeju, aby bylo všechnu už jen lepší!

  • tvorenicko
    tvorenicko

    Super, nemám slov, jsi silná a užasná ženská 🙂

  • meggi41

    Ja normalne bulim ..a smeji se zaroven***
    bramborko, jsi U Z A S N AAaaaa !!
    Vitej mezi „zivejma“ ,holka zlata 😉

    Moje nej kamoska na v Cr,ma dospeleho syna s maniodepresi…

    Moje babinka rika-zivot nalozi poradne hlavne tomu,kdo je silny! A to teda plati a nejen u tebe…
    A s tema kartama atd mas recht…a nedelat vrbu,je uplny ocistec…a taky se vyhnout energetickym upirum 😉 Ja se to naucila ve spitale…
    Drz se!!!!! Megg

  • Marinada

    Bramborko, vítej zpět v běžném, krásném životě. Moc ráda jsem si tohle všechno přečetla.

Co na to říkáte?

Vaši e-mailovou adresu si necháme pro sebe.

Sdílet
Sdílet
TOPlist