Po příjezdu do nemocnice jsme při odběru krve zaměstnali všechny sestřičky a lékaře, kdo jen byl okolo. Jinak nebylo možné ji krev odebrat, jak vyváděla. Rovnou si ji tam nechali a já si měla volat ráno kolem 7h. Kdyby nebyla při návratu jedna hodina ráno, tak bych bývala jela zpět na pohotovost udělat melu, ale byla noc a tramvaje jezdily po hodinách. Tak jsem to vzdala. Ráno mi bylo řečeno do telefonu, že je dcera po operaci, kterou provedli ještě v noci, neboť jsem ji dovezla za pět minut dvanáct. A protože jsem se nedala, tak ji operovali včas. Nakonec dostalo celé oddělení karanténu a pobyla si tam díky té karanténě 14 dní a nakonec nechtěla domů.
Druhý zážitek z nemocnice byl při trhání nosní mandle u nejmladšího syna. Brněnskou dětskou jsem zavrhla ihned po tom, co mi řekli, že musím večer odejít. Syn je ADHD a byl zvyklý se v noci budit a pít mléko, a tak jsem si nedovedla přestavit, jak by to dopadlo, kdybych tam nebyla, tak jsem nakonec zvolila Vyškovskou nemocnici, kde jsem s ním byla na pokoji. A já bych neměnila.
Po přijetí jsem jim řekla o problému s neustálým jídlem, a tak mu dali něco na spaní, aby se nebudil, že od 4 h už nesmí ani pít. Spal krásně přesně do 4h a hodinu ječel, že chce papat. Po zákroku měl spát, ale ječel, že chce papat. Chodili se dívat, co mu je a že nesmí brečet, že jej bude bolet hlava. Nakonec povolili trochu mléka a že ho budu hlídat, malej ho vypil a usnul. Dál náš pobyt probíhal podobně, buď ječel, že má hlad a chce papat, nebo papal. Pak si sestřičky už dělaly i legraci, že je potichu, jen když jí. Druhý den po zákroku nás propouštěli domů a asi všechen nemocniční personál ORL ve Vyškově se s námi s radostí loučil, že už konečně budou mít klid.