Je pondělí a tak se vydávám s Domčou směr ORL… naštěstí už jen tady u nás do nemocniční ambulance. V ambulanci už na nás zajisté čeká náš pohledný, vysoký pan doktor z nemocnice s fialovými spoďáry, které mu posledně koukaly z kalhot. Já teda nevím, ale ti chlapi mi neustále ukazují svoje spodní prádlo 🙂
Domulu po cestě začíná opouštět humor. A tak se snažím zachraňovat situaci, že nic horšího jak tři 15 cm tampóny v jedné nosní dírce mít nemůže.
No, moc jsem ji teda neuklidnila. Celou cestu jí vrtá hlavou, jak bude doktor přestřihávat ty stehy, kterými to „cosi“ je uchycené v její levé dírce.
Její přirozeně bílá barva kůže, se začíná podobat lehce průsvitnému materiálu. A její upovídaná pusina těžce zamrzá. Je mi jí berunky už tak líto, že zkouším „šílenou uklidňující metodu“…vím, že to na ní zabírá. „Jaké asi poslední překvápko nám páni doktoři nachystali v tvým nosíku teď???“ Zabralo to, a tak jsme si začali představovat jak „to“ asi bude vypadat. Najednou už neměla čas se zaobírat „přišitýma stehama“.
To „TO“ bylo cca 7 cm dlouhý, 2 cm široký plast, přišitý dvěma stehy. Po vytažení Domča radostně vypískla….HURÁÁÁ a spadnutý kámen strachu z jejího srdíčka vyvolal na Richterově stupnici tak velké otřesy, že se blížily k číslu sedm.
Když jsme opustily brány nemocničního prostoru, tak to Domula okomentovala… „Mami, měla jsi pravdu, to byla fakt léčba šokem!!!“
Všechno z ní evidentně spadlo a Domča vykročila k lepším zítřkům 🙂
Přítelovi začala pomalu zabírat ATB, a tak už v úterý na chvilku vylezl z postele. Jelikož jsem naznala, že už je dlouho v sedící poloze u komplu, tak jsem ho začala honit do postele. Samozřejmě jsem si neodpustila nějaké to špičkování.
A jak si tak pěkně krájím celer na plátky k obídku, tak je mi samozřejmě lenošno si dojít pro pořádný velký nůž… celer v podstatě odsekávám tupým, krátkým ostřím. A protože ty svoje marody ze srdce miluji, tak jsem je v tom marodění samozřejmě nechtěla nechat samotný. A tak jsem si při posledním rozkrajování celeru odkrojila i kousek svého malíčku.
A najednou mi už nevadilo, že přítel je dlouho z postele venku!!! Ba co víc… já ho nutila nasednout do auta a zahrát si na santiku a odvézt mě na chirurgii. Po cestě jsem si poslechla přednášku o tom, jak vlastně ani nevím co chci!!! 🙂 Nejdřív, že ho naháním do postele a pak ho zase ženu 30 km k doktorovi. Jsem já to ale divná povaha 🙂
V ordinaci jsem zjevně svým kulinářským uměním pobavila chirurga i sestřičku. Po zhlédnutí mé šikovnosti doktor prohlásil, že to bude muset zašít. No, to mi neřekl nic novýho, to už jsem věděla hned, jak se ten nůž zasekl do prkýnka a vzal to i přes špičku mého malíčku. Přítel ovšem nechtěl zaostávat za humorným líčením mé nehody, a tak se zeptal doktora, že kdyby si třeba připlatil, jestli by mi taky nezašil pusu!!!
V tu chvíli jsem na 100% věděla, že ATB už zabírají 🙂 Teď ani nevím jak jsem ho v mysli titulovala… že by HUMORISTA nebo PITOMEC?! Fakt už si nejsem jistá 🙂
Tak jsem si vysloužila dva stehy a prstovou dlahu.
A protože moje maminka už s námi nějaký ten rok žije, tak se od nás přiučila našemu humoru a zatím co já jsem „trpěla“ na operačním stole 🙂 , tak ona za teploučka vše nabonzovala mojí kamarádce Aničce, která už též vycvičená srandistka mi na vrata přitloukla krásný ČERVENÝ KŘÍŽ!!!
A víte co je na tom všem nejlepší??? Předevčírem ve čtvrtek mi po 10 dnech vytáhli stehy, jen proto, abych v pátek ráno v autě zjistila, že mi to asi vůbec nesrostlo a kůže mi pravděpodobně odumřela (dle mého laického rozumu). Takže malíček mám zavázaný, místo psaní všema desíti ovládám psaní všema devíti, přemlouvám kůži, aby mi přirostla a poslouchám od svého synka odpověď na svou otázku „No, a když s tím pojedu na chirdu. co mi s tím můžou tak dělat???“….“Nic mami, useknou ti ho.“ 🙂
Mám já to ale synka dobráka 🙂
A tak si říkám, že… NEJHORŠÍ JE NUDA!!!!