Sedím na posteli a ruce držím velkou medvědí tlapu svého „miminka“. Po obědě na slabou půlhodinku usnul. Vím, že teď nastane moje chvilka. Pohladím ho po vlasech a přitulím se k jeho červeným rtům. Pod nosem mu raší první vousy a ve mě to vzbuzuje úsměv. Z ruky mu opatrně vydělávám kousátko ve tvaru slona. Je to jeho oblíbené, zná ho od malička. Vzpomínám, že to první jsem kupovala bezmála před osmnácti lety. Za tu dobu se mnohé změnilo. Jeho vrstevníci vyrostli, pomalu začínají opoštět svá hnízda. Někteří z rodičů se bojí na odchod svých dětí pomyslet, jiní se naopak i trošku těší. Já ale stejně jako před léty sedím na rohu postele, čekám, až se synek probudí a prstem do prázdna obkresluju obrysy zvířátek na jeho povlečení.
Patřím k těm maminkám, u kterých se kdysi dávno stala chyba. Dodnes mi nebyl schopný nikdo kompetentní vysvětlit, proč předčasně rozjíždějící se porod paní doktorka v nemocnici neodhalila, i když jsem si stěžovala dva dny na silné bolesti. Proč nebyla na vyšetřovně přesto, že ji sestry dvakrát volaly. V prvních měsících života našeho synka nebyl na ptaní čas a hlavně představa, že se musím vrátit do vzpomínek a s prominutím tam vydolovat pro revizního lékaře materiály o vlastních dobách porodních, mě děsí. Čekal nás mnohem důležitější úkol. Snažit se o to, aby náš věčně řvoucí uzlíček nervů žil aspoň trošku „normálním“ životem. A co je to ten „normální“ život? Znamená to umět psát nebo spočítat si výplatu? Je normální jíst příborem a umýt si ruce?
Ale chyby jsou od toho, aby se děly. A tak bojujeme, stejně jako spousta jiných rodičů, s kombinovaným postižením. Slepota, autismus, mentální reterdace, záchvaty. Kdyby si člověk mohl na záda naložit aspoň některé z „dárečků“, aby našim dětem ulehčil… Kdyby… Jenže myslet na kdyby nepomůže a tak nás drží nad vodou pocit, že máme doma něco extra. Takový bonbónek s duší věčného miminka. Ošizeni nejsme ani o období vzdoru, nálady v pubertě i jiné obyčejné lidské radosti. Náš Vojtíšek se probouzí a já budu svoje psaní muset ukončit. Dívá se na mě nevidomýma očima a já v nich vidím plno modrého světla. Dnes je dobrý den. K obědu byl špenát a ten má kluk nejraději. Dvakrát si přidal. Dlouhýma rukama hledá pod polštářem svého modrého slona. Kouše hračku a ještě na chvilku zavřel oči. Opatrně ho pohladím po peřině, teď už mě autismus blíž ani nepustí. Děti jsou dar a ty, které nesou naložený takovýto náklad, jsou rovnou poklad.
