Tuším, že to bude asi rok, co jsem vám psala o své mladší sestře Anně. Opět mi to nedá a hlavou letí vzpomínky na její narození, dospívání, maturitní večírek, rozchod s první velkou láskou, radosti i starosti, které jsme vzájemně sdílely… Psala jsem vám, jak jsem na ni pyšná, protože navzdory tomu, že od svých jedenácti let vyrůstala jen s tatínkem, je z ní člověk, který se umí poprat s ledasčím, má i jiný žebříček hodnot, na hodně věcí má jiná měřítka než třeba její spolužáci na vysoké škole nebo i my, co jsme měli k dispozici hřejivou maminčinu náruč, ač už jsme byli dospělí…
Od smrti naší maminky jsem se bála podvědomě jen jednoho telefonátu. Doufala jsem, že nikdy nepřijde, že to zlé už má Anička vybráno. Bohužel, když zazvonil telefon v nezvyklou dobu, ač jsem ještě netušila obsah, sevřel se mi žaludek úzkostí. Sdělení, že tatínka odvezli do nemocnice s podezřením na cévní mozkovou mozkovou příhodu jsem plně pochopila hned. V tu chvíli pro mě bylo podstatné, že Anička není doma sama. Jak jen to bylo možné, vzala jsem si volno a jela za ní. Opět jsme spolu ležely v posteli a přemýšlely, co bude dál. Po dvou dnech přišly z nemocnice celkem pozitivní zprávy. Akutní stav je zvládnutý, následky se teprve ukáží. Když jsme přišly na návštěvu, skoro to vypadalo, že nebudou žádné. Usmál se, odpověděl na pozdrav, ale to bylo skoro vše. Šly jsme si pro informace k ošetřující lékařce. Z toho všeho, co hrozilo, je to docela dobré. Má poruchu řeči ve smyslu vyjadřování, pochopení psaného i mluveného slova. Plný dopad jsme však pocítily, až když byl propuštěný domů. Tím, že ve svém věku je odkázaný na okolí, to těžce nese. Našly jsme logopedku ochotnou dojíždět domů, ale tatínek se nějak zaseknul. Nechce jíst, má záchvaty vzteku sám na sebe. Na Aničku je toho zase hodně. Zatím nechodí do školy, protože se stará o tatínka. Vím, že je toho na ni hodně, co jde, tak jsem byla u nich, bohužel v takových chvílích je 140 km docela dálka.
A tak tu sedím u počítače a přemýšlím, kolik toho ještě bude muset unést? Nemám pocit, že by měla pykat za něčí špatná rozhodnutí, nikomu neubližuje, snaží se žít poctivě, studuje i chodí na brigády, ale jsou věci, které ona nemůže ovlivnit, ale ony ovlivňují její celý život. Tolik bych jí chtěla pomoct, ale nevím jak. Pronikla do dalších tajů domácnosti, i ty věci, které měl na starosti tatínek, má naložené na sebe. Je moc statečná, poctivě mu dávkuje léky, objíždí s ním lékařské kontroly, trénuje řeč, když má tatínek „světlou chvilku“. Ze mě se stal poradce na telefonu, o víkendech opět jezdím za nimi. Musím ocenit i pomoc rodiny, ač se nimi taťka moc nestýkal, tak tety se snaží Aničce pomáhat a vlastně nesmím zapomenout i na mého muže, který se bez řečí postaral o naše děti i domácnost, abych mohla jet za Aničkou.
Co bude dál nevíme, jen mi opět na rameni sedí podzimní smutnílek a na blížící se Vánoce nějak nemám ani pomyšlení…
Dávejte všichni na sebe pozor a buďte na sebe hodní. Nikdy nevíte, která vteřina vám otočí život o moc stupňů a jakým směrem.