Neděste se, milí ochránci přírody, vždyť já bych ani mouše neublížila… a ačkoliv se může zdát být příběh vymyšlený, buďte si jistí, že se stal. A taky, ať žije Pepa, zachránce koček 🙂Nemám ráda kočky. Vtipné je, že naopak kočky milují mne. A to tak usilovně, že kde mohou, tam se o mne otřou. Když nedávno vběhla jedna číča do restaurace, kde jsme s mužem večeřeli, ani chvíli nezaváhala a vrhla se rovnou ke mně. Brrr. Připouštím, že malá koťátka jsou roztomilá, velké šelmice ale ve mně žádné libé pocity prostě nevyvolávají. Tak nějak těmto tvorům vnitřně nevěřím… ale hezky od začátku…
Zima na sebe letos nechala docela dlouho čekat, ale nyní je alespoň na horách docela krutá. U nás na venkově jsou závěje opravdu velké a já vím, no ano, nejen na venkově, ale i v řadě měst lidi sněhová nadílka už pěkně potrápila… (a děti zas potěšila, no jo :))
Každý den začíná motoristům stejně. Vylézt z domu, najít pod sněhem své vozidlo, odhrabat ho metličkou (mě to nebaví, vozím sebou velké koště, tím to jde rychle), seškrábat led z čelního skla a doufat, že neutrhnete gumičky na stěračích. No jo. S rukama zmrzlýma zimou pak rychle do auta (vlastně pomalu do auta, jinak vám to klouzne a jste v závěji) a do práce.
A stejně tak jsem se do práce chystala dneska ráno já. Nastartovala jsem svého modrého miláčka, začala jeho střechu ometat a najednou se ozvalo šílené vřeštění.
„Mňaaaauuuuuu“…
Rychle jsem vypla motor a krve by se ve mně nedořezal. Co to je? Mám halucinace? No to snad ne…
Tak ještě jednou. Nastartovat. A znova vřískot: „Mňaaaaauuuuu!“
Když jsem vypla motor, z přední části auta jsem uslyšela hrabání a nešťastné a tiché „mňau“.
Do motoru mi vlezlo kotě.
No jo, ale co s ním? Hrdinně jsem otevřela kapotu.
Koukla jsem do ní a neviděla nic.
Zkusila jsem zaštrachat klíčem kdesi (ani to neumím pojmenovat, vášnivý motorista laskavě promine) a zas jen „mňau, mňau“…
Soused mě zachrání!, napadlo mne spásně a k domu milovníků zvířat a ochránců přírody jsem se směle vydala brodit závějí.
Pepa ještě v pyžamu se začal pořádně chechtat. Když ale došel k mému vozidlu a slyšel smutnou kočičku, smích ho přešel. „Kde je?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.
A pak začalo pátrání jak z kriminálky Las Vegas 🙂 Pepa zhasl před garáží, prý aby dokázal zaznamenat ten nejmenší pohyb. Různě jsme ťukali do přední části vozu. Upřímně, ještěže bydlíme na samotě, někde na sídlišti by se lidi při pohledu na nás dva ve sněhu trhali smíchy.
Pak jsme začali z auta vyndávat různé věci a já se jen tiše modlila, aby si Pepa pamatoval, co kam patří…
A stále to lamentování… „mňau, mňau, mňau… “
Najednou se Pepa přihrbil, povyskočil, za cosi potáhl a já ji uviděla. Naše oči se krátce setkaly. V malinké škvíře v čemsi v motoru seděla úplně malinkatá kočička.
Byla jsem dost naměkko… kdyby se kotě nezahřálo v teple motoru mého vozu, nejspíš by v noci zmrzlo…
Kočku jsem jen tiše vytáhla a přitulila k sobě – Ježíšek ke mně přišel trochu později …
… jo, a říkám ji Šelma… :)))
Krásnou neděli.
Vaše Marta