Ze všeho nejdřív se přiznávám, že „být pyšná jako pávice“ se mému vnitřnímu hlasu nezamlouvá. A to přestože se domnívám, že mi bylo dopřáno mnoho z toho, co jiným bylo odepřeno, a tak by se mohlo zdát, že mám být nač „pyšná“. Možná je to dáno tím, že slůvko „pyšná“ vnímám jako negativní slovo a možná trochu i tím, že pýcha je jedním ze sedmi hříchů…
Tenhle rok se mi navždy vryje do paměti a vím, že na něj nikdy nezapomenu, co budu živa. A přesto, co všechno se událo a čím jsem prošla, jsem vděčná… Jsem vděčná osudu za mnohé… A co vidím, když se ohlédnu?
Narodila jsem se jako chtěné a plánované dítě. Už to samo o sobě považuji za malý zázrak. A jsem za něj vděčná. Po celé své dětství a dospívání jsem měla oba rodiče a po svém boku dva sourozence. Bylo mi dopřáno vyrůst v harmonickém prostředí a byla jsem vychována s bezmeznou láskou, moji rodiče mi nikdy neublížili a nikdy mě neuhodili. To, já osobně, považuji za velký zázrak, byl to od rodičů největší dar a životní vklad, jaký mi mohli dát.
A pak jsem se stala maminkou já sama. Celý můj život se obrátil vzhůru nohama a já se cítila tak šťastná jako nikdy předtím. A vděčná osudu, že mám zdravé dítě. Často si to uvědomuji a tam nahoru posílám tiché, ale upřímné poděkování.
Pravdou je, že můj syn mi dokáže i teď vehnat slzičky dojetí do očí každou chvíli. Bývají to krásné okamžiky štěstí, když ho jen zpovzdálí pozoruji a tím, že do ničeho nezasahuji, bývám odměněna tou nejsladší a největší odměnou, jaké se mamince může dostat. Je to slastný pocit, že můj syn má srdíčko na tom správném místě a to mě hřeje na duši ze všeho nejvíc.
A ty nejnovější zmíněné chvilky se synem? Nedávno jsme byli v bazénu a on šel pár krůčků přede mnou. Přiblížil se ke dveřím ve stejný okamžik jako stejně velká holčička. A já čekala, co udělá. Vzal držadlo dveří do ruky, otevřel je dokořán a na tu holčičku kývl. Prošla jako první, potom jsem šla já a teprve po nás můj syn. Udělal přesně to, co bych si přála. A já to nahlas nevyslovila.
Když jsme byli se synem u dětské lékařky na prohlídce, seděli jsme v čekárně a povídali si. V tom se rozlétly dveře a do čekárny přišla mlaďounká maminka s malým broučkem v náručí. Miminko bylo ve zjevné nepohodě, neb stále plakalo. Můj syn se na mě podíval a pošeptal mi: „Pustíme je před nás.“ Souhlasně jsem pokývla. V ten okamžik otevřela sestřička a ozvalo se: „Kdo je další na řadě?“ My se koukli na sebe a já řekla: „Ta paní s miminkem.“
Letmý okamžik štěstí jsem ucítila ve chvíli, kdy se poprvé setkali – můj syn a moje právě narozená neteř. Nevěděla jsem, jak na ni bude reagovat a zpětně jsem si uvědomila, že jsem mu vůbec nic neřekla, např. jak se chovat k úplně maličkému miminku. A on mě opět „dostal“. Velmi pomalu a opatrně ji pohladil po vláscích a něžně ji políbil na čelíčko. Jedním slovem: nádhera.
No a naposledy se to mému synkovi povedlo dnes večer. Oba jsme nemocní, svorně si tu doma prskáme, smrkáme, kýcháme a kašleme. A nutno přiznat, nemáme příliš usměvavou náladu. Udělala jsem mu večeři a sama sebe už jsem viděla ve vodorovné poloze v peřinkách. Když v tom začal ohrnovat nosík nad talířem, dělat „kyselé“ obličeje a vypustil z pusy: „A co je to?“ Neměla jsem ani sílu, ani chuť to rozebírat. Tak jsem jen pološeptem hlesla, že jsem mu připravila večeři, i když mi taky není dobře a jestli se mu to nelíbí, ať si udělá něco sám. A šla jsem si lehnout. Po chvíli jsem slyšela jeho krůčky. Prázdný talíř v ruce. Koukal na mě a povídá: „Můžu Ti něco říct?“ Kývla jsem, že ano. „Já jsem se přišel omluvit. A všechno jsem snědl.“
Jsem vděčná. Za takové chvilky jsem neskutečně vděčná. Jsem upřímně a opravdově vděčná osudu za vše, co mi v životě dopřál. A tuším, že můj syn patří k tomu nejkrásnějšímu, co mě mohlo potkat.