To čekání nebralo konce… Přála jsem si dceru, ale před šestadvaceti lety ochota lékařů prozradit sladké tajemství nebyla na straně matek. Dávám za pravdu přísloví, že vše zlé je k něčemu dobré. Manžel si přál syna, a tak nám nechali čas pro snění v růžovém i modrém. Oba jsme byli za jedno, hlavně ať je zdravé! I když jsme jako manželé mluvili společným MY, cítila jsem, že MY jsem i já a moje dítě. Prostě MY, co patří jenom mně a dítěti. V životě všechno uteče, stejně jako doba těhotenství, když doktorka radostně zvolala: „Máte holčičku, maminko!“ Nevím, co všechno jsem cítila, ale nechali nás s dcerou na sále ještě dvě hodiny spolu. Dívala jsem se na ni a ona pozorovala mě. Pak ji odnesli, mě dali na pokoj a někdy v noci sestřička řekla: „Máte horečku, holčičku vám doneseme ráno.“
S rozedněním mi přistál svázaný uzlíček v náručí a já tehdy jednadvacetiletá holka nevěděla, jestli co držím v ruce, je opravdu to, co jsem chtěla. Oslovují mě maminko, tohle je moje dítě a já jsem v rozpacích. Cloumala mnou horečka, a tak i velké štěstí, na které jsem čekala, bylo poněkud vzdálené.
Po týdnu v porodnici si pro nás přijel manžel autem. Dceru mu do náruče předala zdravotní sestra /dříve to tak bývalo/ a on rázem ztratil dech. Držel naši Barborku v náručí a naprosto zapomněl, jak mi ji dát v autě do náručí. Před domem/panelákem/, v němž bydlíme, nás nechal v autě a šel nejdřív otevřít všechny dveře, které mu stály v cestě až k našemu bytu/umíte si to představit?/. Rozechvělýma rukama ji k sobě přivinul a šel až k prahu našich dveří, kde ji přivítal doma. Byli jsme rodina!
Matkou se člověk nestává narozením dítěte. V té chvíli je slovo maminka pojem, stejně jako dítě sen, který se momentálně splnil. Nepopírám, že okamžikem jejího zrození jsme se na sobě staly silně závislé. Máma a dcera jsou slova, která svoji váhu získávají v probdělých nocích, kdy jsme se spolu učily žít, mít na sobě rády i to, co bychom jiným neodpustily. Přes rozlišnost našich povah v pozdějším věku jsme dokázaly náš společný čas nadřazovat nad všechno ostatní.
Letos dcera oslavila pětadvacáté narozeniny, posledním rokem studuje medicínu, a i když se chce po promoci vdávat, promovat chce ještě se svobodným příjmením, aby udělala radost i tátovi.
A co na to manžel? Je šťastný stejně jako já.