Je srpen 1991. Jaké je počasí? Nevím. Co se děje okolo? Nevím. Sedím na okně v kuchyni, nohy mám položené na parapetu a koukám ven. Lidé tam chodí a najednou přestanou. Je tma. Celou noc chodím po bytě. Ráno opět sedím na stejném místě a vše se opakuje. Před okny na trávníku kvete sedmikráska. Stále mě přitahuje. Koukám na ni hodiny. Tak přešlo devět dlouhých devět dní a nocí, než jsem mohla pohřbít svoji dceru. Bylo jí 17 let a 10 měsíců. Zabilo ji auto. Ráno jsem na svém místě a koukám ven. Sedmikráska mě stále přitahuje. Nemluvím nahlas, ale říkám jí: proč ona, proč? Mlčí. Náhle se mě dotkne manžel a slyším, jak říká: už se musíš obléct, je čas. Dětem se na pohřeb pozdě nechodí. Obléknu se jako ve snách a vyjdu ven, jdu okolo své kytičky, už jsem jí řekla tolik a pořád ne vše.
Je zima a první Vánoce jsme sami. Venku je sníh a mráz. Na trávníku je celou zimu bílý kvítek sedmikrásky. Kvetl celou zimu. Utekly roky a už nikdy se to nestalo. Každý rok přijde jaro a před domem je trávník plný samých sedmikrásek, která byla ta moje již nevím, ale jedna z nich to určitě je…