Žádné dítě není tak roztomilé, aby matka nebyla šťastná, když konečně usne.
Ralph Waldo Emerson
Emersonův výrok platil stejně před dvěma sty lety jako dnes. A že Emerson o tom musel něco vědět, když měl děti čtyři. (Jen mi přijde pravděpodobnější, že mu tenhle výrok do úst vložila paní Emersonová.)
Nevím, zda by souhlasila celá rodičovská obec, ale dle mého soukromého pozorování, je jednou z nejtěžších rodičovských disciplín večerní uspávání.
Je to moment, který je mnohdy velice stresující. O to více, že jeho završením je tolik vytoužený klid. A čím víc se na ten klid člověk těší, tím méně se dětem chce spát. A čím méně děti spolupracují, tím víc je rodič nervózní, stresovaný a náchylný k výbuchům.
Výkřiky typu „Tak už konečně spi!“, kterými zoufalý rodič naprosto živé dítě častuje, se ovšem zpravidla míjejí účinkem a nezřídka se tak stává, že ve výsledku odpadne otec či matka dříve, než rozjívený potomek. (Muži se to stává celkem pravidelně.)
Sami jsme si od narození dětí prošli několika uspávacími etapami.
Od pohodlného uspávání u kojení, přes hodinové žmoulání rukou až po samostatné usínání.
Mohlo by se zdát, že ve chvíli, kdy je dítě schopno usnout samo, má dospělák vyhráno. Samostatné usínání tak zpravidla bývá nejvyšší večerní rodičovskou metou. Souhlasila bych u dětí nechodících.
Nicméně u těch, které jsou schopny nejen chodit, ale též svévolně opustit lůžko, potažmo otevřít dveře ložnice, už to takové terno není.
To si člověk sní o tom, že si užije příjemný a nerušený večer. Před osmou děti pěkně uloží, přečte či odvypráví pohádku, zazpívá ukolébavku a poděkuje andělíčkům za ochranu. S milým úsměvem děti poobjímá, opusinkuje, přikryje, zhasne a odejde.
A pak to začne.
Po pěti minutách přijde nejstarší Matýsek, protože ho prý Amálka bouchla. Jdu to vyřešit a s úsměvem děti opět ukládám.
Za chvíli dorazí Amálka, že potřebuje čůrat.
Poté Matýsek, že ho Ami zatahala za vlasy.
O pár vteřin později Amálka, že má škytavku.
Potom Matýsek, že chce pomazlit.
Pak Amálka, že ji Maty praštil do brady.
Následuje opět Matýsek, že mu Ami sahá na postel.
Vzápětí se Amálka dožaduje pití.
Matýsek přichází vyřídit, že nám chce Ami něco říct.
Amálka potřebuje přikrýt.
Matýsek nemůže usnout.
Amálka má hlad.
Matýsek přijde a už si ani nevymýšlí výmluvy.
Amálka dorazí taktéž…
Míra trpělivosti rodičů se snižuje. Úsměv mizí. A láskyplná slova nabádající ke zklidnění a odpočinku ze sebe člověk dostává jen stěží, neboť ze všeho nejvíc se mu chce ječet a ty dva v ložnici prostě zamknout.
Nejsem světice. Ani muž není dokonalý. Občas nám nervy ujedou.
Dnes jsme to ale ustáli.
A já si musím přiznat, že i když mě děti svou neochotou na pokyn zalehnout a okamžitě spát, vytáčejí, naprosto jim rozumím.
Nebyla jsem jiná. Ani teď nejsem. Na rozkaz prostě neusnu.
A Vy? 🙂
Líbil se Vám článek? Stáhněte si zdarma e-book 10 optimistických fejetonů s podtitulem Co se ve skutečnosti skrývá pod pojmem mateřská „dovolená“ a podívejte se spolu se mnou na rodičovskou úlohu s nadhledem, laskavostí a humorem.
