Na své dítě jsem pyšná neustále, asi jako každý rodič. Poprvé jsem se dmula hrdostí na našem prvním ultrazvukovém vyšetření. Nebyla to jen radost s dlouho očekávaného vytouženého potomka, byl to zázrak, na který jsem byla opravdu pyšná.
S každým dalším ultrazvukem moje pýcha stoupala. Vždyť je přece neuvěřitelné, co tenhle malý tvoreček za každý jeden krátký měsíc dokáže. Když se rozhodl nám odhalit to, že je chlapeček, málem mi narostla i paví oka.
Vidím, jak mu tluče srdíčko, jak při vyšetření zívá, drbe se na hlavičce, mává na pozdrav, zaklání se a předvádí jiná taneční čísla. Poprvé otevírá oči a dívá se na mě. Pokaždé, když mě kopne, já vím… že tam je a snaží se ze všech sil být jako my, aby už mohl k nám, do své postýlky, k mámě a tátovi…, že pyšná na něj nepřestanu být až do smrti.
Potom se rozhodne, že už toho bylo dost, že je připravený prozkoumat další zajímavé oblasti. Pana doktora přivítá křikem, ale na mě už se usmívá a natahuje svoje drobounké ručičky. Po pár dnech zavelí: “Mámo, jde se domů!“ a tak jdeme. Co za pokroky hodné rodičovské pýchy mě čekajíá doma, bych nevěřila.
Tak nastává další koloběh úspěchů mého děťátka. První přetočení na bříško, zvednutí hlavičky, první lezení, první slůvka, kterým rozumím jen já, první krůček s následným „bác“.
Můj malý brouček se ale nevzdává a bojuje dál, musí toho ještě hodně stihnout. A já? Já to všechno nestačím sledovat a jsem pyšná jako páv.
