Chtěla bych se podělit o příběh mého syna Vojtíška. Vojtíšek musel do nemocnice na vyšetření, kde mu měli brát krev. Byla sem tam s ním já (maminka) jako doprovod a ještě jeho hodná teta, která též byla na odběru.
Když brali krev jeho tetě, nebyl to vůbec hezký pohled, protože krev nechtěla téci a sestry měly hodně práce, aby napíchli na jiném místě tu správnou žílu, aby krev vůbec odebrali. Nakonec se povedlo a 4 ampulky byly odebrány. No, mohu vám říci, že mně z toho dobře nebylo a Vojtíšek u toho všeho byl.
Nastal okamžik, kdy měla být odebrána krev i mému synovi. Sestřičky si ho posadily na postel a začali mu velmi hezky vysvětlovat, co ho čeká, tak aby to pochopila jeho dětská tříletá hlavička. Vojtíšek nehnutě seděl a poslouchal, poslušně odpovídal na všechny kladené otázky, kterými sestřičky odpoutávali jeho pozornost.
Mezitím mu zavedli jehlu do jeho malinké ručičky a já jen koukala, jak mu hadičkou proudí krev do několika ampulek. Neudržela jsem slzy i když sem si slíbila, že plakat nebudu.
Nebyl to krásný pohled, když vaše dítě nehybně sedí s nataženou ručičkou, ze které mu proudí krev.
Na co jsem ale byla opravdu „pyšná jako pávice“, je to, že Vojtíšek po celou dobu nezabrečel a choval se velmi statečně – i když si myslím, že ho to trochu bolet určitě muselo. I sestřičky se divily, jak byl hodný a poslušný, že vůbec nezabrečel, nedělal scény a byl v naprosté pohodě. Asi jsme to hůř prožívali mi ostatní dospělci, než to tříleté dítě.
Z Vojtíška jsem měla opravdu velkou radost a byla sem na něj právem pyšná. Nakonec pronesl větu: „Maminko neplakej, já už jsem velký kluk, a přece bych ti neudělal ostudu“. A to už mi tekly slzy proudem.
Tento příspěvek byl zařazen do soutěže Pyšný jako páv nebo pávice. Stačí jen do 25. 11. 2011 včetně poslat svůj příběh do redakce a tím se zařadíte do soutěže o tři pohádkové DVD.
