Nelehké začátky s kojením
Když se mi syn Damiánek narodil a po porodu mi ho položili na bříško, byl to ten nejúžasnější pocit, jaký jsem kdy zažila. Je to něco neskutečného a nádherného. Hned jsem zapomněla na nějaké 1O-hodinové bolesti při stazích a v bederní oblasti. Vše probíhalo v pořádku, jen strach z kojení na mě začal doléhat. Jestli se malý přisaje, jestli bude dobře sát, jestli se mi rozjede mlíčko tak jak má atd. V hlavě prvorodičky se opravdu honí spousta otázek. U mě kojení zpočátku nebylo moc snadné, v porodnici jsem chytla tak šílenou a suverénní sestru při učení se přisát, že jsem myslela, že malému zlomí hlavičku a mě utrhne prso. Fakt to byl boj a já měla víc nervy z ní než z toho, jestli se malinkej dobře přisaje. Nakonec jsem po dvou dnech měla tak rozpraskané a krvácející bradavky, že každé přisátí byl můj druhý porod 🙁 Nemohla jsem ještě po dvou dnech bezbolestně sedět, syn se s neskutečnou bolestí přisával a já už si nevěděla se sebou rady. Tolik slz ukáplo každičký den. Zdravotní sestra mi opravdu nepomohla a ještě jsem si prý za to mohla sama, že mám bradavky v takovém stavu. Musela jsem s tím něco udělat, už to dál nešlo, tak jsem si řekla, že vyzkouším jinou polohu než vleže. Posadila jsem se (i přes poporodní bolesti), podložila malého polštářem a zkusila ho pomalu přisávat. Chytl se hned napoprvé skvěle, díky této pozici a hezkému sání se mi rozjelo i pořádně mlíčko a oba dva jsme byli spokojení. Bez jakéhokoliv tahání, nepříjemných slov apod. Bradavky se díky mastičce a správnému způsobu kojení rychle zahojily a oba dva jsme byli šťastní, že to takto dopadlo. A vidíte sami, že i prvorodička si dokáže jako „laik“ poradit, když je potřeba;-)