Dobrý den, chtěla bych vám napsat o našich prvních dnech s miminkem. Máme 4 děti, ty první tři byly poměrně dost za sebou, já byla mladá a nezkušená, ale žádné starosti jsem si nepřipouštěla a všechno šlo tak nějak samo. V té době, když se narodila naše první dcerka, tak ani naši přátelé děti neměli, takže jsme se všechno učili v běhu. Nějaké chyby jsme určitě udělali (třeba jsme zapomněli zkusit vodu a miminko vykoupali v úplně studené :-)), ale časem jsme všechno, běžnou péči, nemoci, radosti i bolístky, zvládali.
Všechny děti vyrostly, nejstarší dceru jsme vypravili do Francie a nejmladší bylo 10 let, když se narodila letos v lednu naše Viktorka.
Bylo to hrozně zvláštní, tak stejné a tak jiné… Jako bych měla první miminko. Jen abych neudělala něco špatně! Viktorku jsem nemohla kojit, po třech plně odkojených dětech to byla velká změna – hlídat vypitou lahvičku. Nějak málo papá! Nepapá moc?
Kdy ji máme dávat spát? Kdy jsme dávali spát děti? Četli jsme jim pohádku? Už takhle malým? Houpali jsme je? Mám ji taky pochovat? Nebo ji mám nechat brečet? Takové ty automatické věci – držení miminka, přebalování, strojení, ty naskočily samy, ale já jsem si najednou uvědomovala, že se bojím, abych neudělala nějakou chybu…
Zkrátka – možná je to tím, že dnes je mnoho informací, které si často i protiřečí, v každých novinách, časopisech, na internetu, v knihkupectví na vás číhají rady, jak jedině správně to dělat… Okolo mě je také spousta maminek a každá přísahá na jiné věci: Dej ji spát a běž pryč. Ne, buď tam s ní, dokud neusne! Ne, houpej ji na ruce… Najednou jsem si nevěděla rady. Po nějaké době ta panika, že to neudělám dobře, zmizela. Dnes už všechno zvládáme dobře, stačilo vzít zase do hrsti starý dobrý rozum a řídit se potřebami miminka.
Viktorku všichni milujeme, dcery i syn ji ochotně nosí, vozí, hrají si s ní, hlídají.
A my s manželem si užíváme naše krásné štěstí.
