Čas ubíhá a Vašíček brzy ukončí devátý měsíc svého živůtku. A přesně v ten den bude mít jeho bráška Toníček čtvrté narozeniny. Je to krásné, když vidíte, jak vám děti rostou, jak umí každý den něco nového. Chcete je všechno učit, chránit je, být s nimi, chlubit se jimi. Jste šťastní, že z nich mají radost i babička a děda. Moje maminka, babička mých dětí, z nich už nikdy mít radost nebude. Už je nikdy neobejme ani je nenaučí nic z toho, co uměla. Zemřela nám 25. listopadu. Přijeli jsme k rodičům na návštěvu téměř po dvou měsících. Maminka se léčila s rakovinou a kvůli snížné imunitě jsme k ní nechtěli dříve než se dostanu z chřipky a Toníček z nachlazení. Když jsme tam přijeli, byla v pořádku a moc šťastná, že nás konečně vidí. Děti viděla prakticky jen jeden den. Druhý den ji odvezla rychlá. Přestože se prakticky do druhého dne zotavila, za několik dní zemřela. Vypadá to, že čekala jen na nás, aby se s námi rozloučila a mohla odejít. Tolik jsem se těšila, jak uvidí pokroky, kterých Vašíček za tu dobu dosáhl. Už dávno umí chodit okolo nábytku, žvatlá slabiky a krásné si umí povídat a zpívat. Moc rád papá jak normální jídlo, tak moje mlíčko. A jak umí vylézt na schody… První zoubek se mu prořezal druhý den, co maminku odvezli do nemocnice.
Před několika dny jsme dodělali druhý pokoj v patře. Takže v jednom je Toníček se želvákem a v druhém Vašíček s námi rodiči. Nutno říci, že Toníček usíná v naší posteli a my ho potom přeneseme. Okolo čtvrté nebo páté ráno, kdy jde čurat, se za námi zase vrací. V té době se budí i Vašíček na papání. Režim se mu opět změnil, neboť již několik dní nevstáváme v pět, ale v šest. Potom jde spinkat okolo půl jedenácté do půl jedné. Jako obídek dávám hustou polévku nebo masozeleninový příkrm a zhruba do hodiny nabídnu moje mlíčko. Vždy, když Vašíčkovi řeknu, co by řekl na čudlík s mlíčkem, se setkám s radostným zavýsknutím. Mám z toho radost, neboť jsem při zavádění příkrmů měla pár dní pocit, že kojení má odzvoněno. Nedošlo k tomu, což je supr. Menší problémy nastaly při prořezávání zoubků. Teď to zvládá dobře, ale u toho prvního (a zatím posledního) prořízlého se Vašíček nemohl dost dobře přisát. Musela jsem mlíčko odstříkat a podat mu ho lžičkou. Co se dalšího jídla týče, tak dávám bílý jogurt, ovocné příkrmy kromě meruňek, protože z těch se osypal, a na noc kaše. Je to malý mlsoun, protože nejraději má ovocné. Když ale odstříkám a smíchám moje mlíčko s nemléčnou byť pouze rýžovou kašičkou, slupne celou misku :-). Chtěla jsem mu dát na ochutnávku i piškoty, ale polskou Opávii nechci a slovenská Sedita se mně v Komíně špatně shání. Jiné piškoty tady nemáme a v Tescu jsem také nenarazila na žádné pro něj vhodné. Nákupy totiž řeším tak, že si je necháváme vozit domů. Auto nemáme a když sečtu čas, peníze za jízdenky a fyzickou námahu, kterou musím vyvinout, abych dovezla větší nákup domů, pak dovoz do domu je prostě to nejlepší, co může být. A abych jezdila každý den na nákupy, aby toho nebylo naráz tolik, tož to není pro mně. Raději chodím do lesa… Ale zase tak úplně bez obchodů nejsem. Chodíme pro chleba do pekárny a do zelinářství :-).
V minulém článku jsem citovala Johna Lennona. Nastavovat tvář slunci jde i teď v zimních dnech. Teď sice pár dní prší, ale sem tam to slunko vysvitne. Mně to ale moc nepomáhá. Je mi prostě smutno. Dnešní článek zakončím citátem Jiřího Hubače: “ Člověk začne chápat život teprve když začne myslet na smrt.“