Studovala jsem na střední zdravotnickou školu. Netušila jsem, kam mě příležitosti zanesou a co budu doopravdy v životě dělat. Věděla jsem jediné. Hned po škole chci děti. Tři!Zatím jsem maminkou jedináčka. Dcerky Magdalénky. Jako každá maminka si o ní myslím, že je nejkrásnější, nejšikovnější, nejchytřejší dítě pod sluncem. Prostě dokonalá. Ale vždycky to tak nebylo. Vždycky byla nej, nej, nej… ale já to tak neviděla.
Moje první dny v roli matky byly šílené, dlouhé, nekonečné. Neměla jsem nijak jednoduchý nebo obyčejný porod. Po 21 hodinách jsem porodila císařským řezem v celkové anestézii. Dva dny jsem ležela sama bez svého vysněného děťátka na jednotce intenzivní péče. Dcerku jsem viděla až po šesti hodinách. Kde byla celou dobu moje holčička? Mezitím, co já jsem spala? Měla jsem být s ní. Od první minuty až po zbytek jejího života. V hlavě mi znělo jen to, že špatná jsem matka! Nosily mi ji vždy jen na kojení po třech hodinách. Sestřičky mi ji ani nedaly pochovat. Jednou rukou držela moji dcerku a druhou rukou mé ňadro. Ještě dnes se mi derou slzy do očí, když na to vzpomínám.
Po třech dnech jsme byly konečně spolu. Moc jsme si nerozuměly. Ačkoliv Magdalénka spinkala celý den a všechny naše návštěvy ji chválily, jak je hodná a klidná, celé noci proplakala. Po chodbách jsme nachodily kilometry. Byla jsem unavená. Myslela jsem na jediné. Jsem špatná matka! Nevěděla jsem, co ode mě ta moje holčička chce? Pokoj jsem sdílela s maminkou, jejíž dcerka se jmenovala Hanička. Nikdy na to jméno nezapomenu. Ty dvě spolu byly jako reklama na šťastnou rodinu. V jednom kuse se k sobě tulily a špitaly si. Nechápala jsem.
Konečně jsme jely domů. Tatínek si nás pyšně odvážel. Doma to bylo ještě horší. Pláč, ublinkávání, pláč, zvracení. Kojení nám nešlo. Vůbec. Byla jsem zoufalá. Tak moc jsem chtěla kojit. Říkala jsem si, v práci učím maminky, jak kojit nedonošený drobečky a sama nejsem schopná nakrmit své vlastní dítě. Jsem špatná matka!
Vzpomínám na jeden překrásný a zlomový moment. Dcerka ležela v postýlce, byly jí asi dva týdny a plakala ze spaní. Ručičky měla položené na očičkách a vzlykala. Manžel mi říká : „Chudinka malá, co se jí asi zdá? Já ji probudím. “ „Ne!“ zakřičela jsem, „buď rád, že spí.“ Můj manžel je úžasný. Nikdy mě neposlouchal. Probudil ji. A pochoval. Podíval se na mě a dětským hláskem, řekl : „Maminko, co se děje, proč jsi smutná ?“ Držel Madlence ručičku a spolu ukazovali na mě.
Poprvé mě oslovil jako maminku. Mámu, co má dítě. A já se rozbrečela. Něco bylo špatně. Všechno bylo špatně. Já byla špatná. Špatná máma. Porod pro mě nebyl žádný euforický zážitek. Kojení mě nenaplňovalo. Brečící dítě mě nedělalo šťastnou. Nechovala jsem malou, když jsem nemusela. Nemazlila jsem se s ní. Nepovídala si s ní. Nebyla jsem správná matka.
Po dlouhé rozmluvě s manželem a po spoustě posmrkaných kapesnících jsme zašly k mé lékařce na gynekologii. „Poporodní deprese,“ tak zněl verdikt. Rozplakal jsem se. Opět a zase.
Léky k zastavení produkce mléka zabraly za 3 dny. S tvorbou mléka klesla i hladina hormonů. Začala jsem svou dcerku opravdu poznávat. Usmívala jsem se na ni. Chovala si ji. Dokonce jsem jí i zpívala. Trvalo mi asi dva měsíce než jsem se naučila mít svou dcerku ráda. Bylo to těžké. Ale zvládly jsme to.
Dnes, když dvouletou Madlenku ukládám ke spánku a říkám jí naše obvyklé „hezky se vyspinkej, nech si něco hezkého zdát, nezapomeň, že tě miluju, uvidíme se zítra, dobrou,“ jsem celá unešená z toho, že mi odpovídá :“ Mitutu mamo!“
Nejsem si dodnes jistá, kde byla chyba. Komplikovaný porod? Nedostatečný první kontakt? Moje neschopnost? Všechno dohromady? Nevím.
Je smutné, že dnes v době zázraků na počkání se tak málo mluví právě o něčem, jako je poporodní deprese. Mám pocit, že pokud z toho nekouká senzacechtivá událost, nikoho to nezajímá. Ale maminky s poporodní depresí nejsou jen ty, které odloží dítě v lepším případě do Babyboxu. Jsou to obyčejné ženy. Zklamané. Smutné. Zoufalé. Zmatené. Uplakané. Unavené. Mají pocit, že nesplňují nic, co se od nich očekává. Co by mělo být samozřejmé. A ze všeho nejhorší jsou ty výčitky, co vám zní v hlavě.
Dneska už to neřeším. Jsem vděčná svému manželovi za všechno, co pro nás udělal a co pro nás dělá dodnes. Moc ho za to obdivuji. Ale nejvíc jsem vděčná své dceři Magdalénce za to, jaká je. A takovou ji miluji. Věřím, že to nebude trvat dlouho a v dětském pokojíčku bude zapotřebí další postýlka.
S láskou, šťasná máma.
