Před téměř 50 lety potkat na ulici dvojčata, hlavně ta jednovaječná, stejně oblečená, se rovnalo téměř zázraku. Nejenže bylo málo dvojčat, ale i dvě stejné bundičky či halenky v jedné velikosti koupit na malém městě, bylo téměř nemožné. Když jsem čekala svoje první dítě a za dobu těhotenství přibrala 8 kilogramů, lékaři nic podezřelého neočekávali. Kdykoliv jsme s manželem sháněli výbavičku pro očekávaného potomka, každému se chlubil, že budeme mít dvojčata.
Když se nám třetího červnového rána opravdu zdravá dvojčata narodila, nevěděl, jestli si z něho sestřička v telefonu nedělá srandu. Když pochopil, že se stal dvojnásobným otcem „jednovaječných“ dcer, zalarmoval celou rodinu. Ta si též zprvu myslela, že jde o vtip.
Muselo se nakoupit oblečení pro druhé dítě a hlavně vyměnit kočárek za dvojčecí, který nebyl k sehnání. V obchodě byli shovívaví a za koupený kočárek vrátili alespoň peníze. Dvojčecí kočár se koupil v Brně. Komukoliv tuto radostnou zprávu oznamoval, mávl rukou, že jeho srandičky už zná.
A protože šlo v té době o událost nebývalou, hodnou zveřejnění v tisku (prvního, druhého a třetího června se v místní porodnici narodila dvojčata), skoupil po zveřejnění snad všechen místní tisk.
Když jsem se po 14 dnech vrátila s dcerami z porodnice domů, položili jsme je na deku kuchyňského stolu a zůstali úplně bezradní. Jednu rozbalili a druhou nechali zabalenou, abychom podle první přebalili druhou a naopak. Než jsme s jemnou rutinností předchozího nácviku přebalili druhou, první měla plnou plínku. Jedna křičela, když druhá usnula. Jíst chtěly obě ve stejnou chvilku. Když se jedna uzdravila, druhá onemocněla. S kočárkem jsme mohli jen po místní cestě u řeky, neboť chodníky pro tak velký kočárek byly dříve úzké. Na dvojnásobné starosti jsme nebyli připraveni a rady, jak zvládnout život s dvojčaty, nám dal až život sám.
Ještě že jsme v té době žili v jedné domácnosti s mými rodiči, kteří nám vydatně pomáhali, jak finančně, tak s výchovou dcer.
Když vidím, jak se s rozvojem medicíny stávají dvojčata běžnými sourozeneckými dvojicemi velké části rodin, výrobce předhánějící se v co nejdůmyslnějších DUOpomůckách a kluby dvojčat řešící dvojčecí starosti, nechce se mi věřit, že je to tak dávno.
Tak dávno, že jedinou pamětnicí z rodiny jsem já, když nepočítám dnes již dospělé dcery, které si z toho dvojčecího kolotoče nemohou nic pamatovat.
