Když jsme se s přítelem (dnes už manželem) rozhodli pro miminko, bylo mi sedmnáct…Přítel je o 12 let starší a já se potřebovala dostat z domu (hlavně kvůli otci, ale to tu nebudu rozebírat). A co byste řekli? Povedlo se nám to hned napoprvé. Snad vám nemusím popisovat tu radost, když jsme na těhotenském testu objevili dvě čárky.
Za čtyři týdny ale přišla studená sprcha. Z ničeho nic jsem začala krvácet. Chtě nechtě jsem to musela říct rodičům (před kterými jsem to předtím úzkostlivě tajila) a jelo se na pohotovost. Tam mě čekalo další nemilé překvapení, sloužící doktor asi neměl pro mladé maminky pochopení a po vyšetření prohlásil, že jde o začínající potrat a že bychom to sice mohli zachránit, ale že jsem mladá, že mi to rovnou vezme.
Když jsem protestovala, že je to chtěné a plánované miminko, řekl, ať si nevymýšlím, tady to podepíšu a bude to. Rozhodně jsem odmítla cokoli podepsat a začala se dožadovat nějakých prášků proti potratu. Doktor se sestřičkou do mě sice ještě asi deset minut hučeli, že je to blbost, ale já se nedala a nakonec jsem si prášky vydupala. „No stejně ti asi nepomůžou, ale jak chceš,“ uslyšela jsem nakonec a dostala prášky. Co se dělo doma radši přeskočím, důležitější je, že další týden mi už jiný lékař řekl, že je všechno v pořádku a že se můžu těšit na miminko.
S tím jsem napochodovala ke své gynekoložce a brzy jsem držela v ruce těhotenskou průkazku a první fotku našeho broučka z ultrazvuku. Také u mě nastoupily ranní resp. celodenní nevolnosti. Záchod jsem v té době znala lépe než sama sebe a ve škole se to také brzy rozkřiklo. Bodejť by ne, často jsem totiž musela ze třídy nasadit přímo tryskové tempo, abych to vůbec k míse stihla.
Přítel zatím doma chystal svatbu. Brali jsme se v červenci v tom největším horku. A navíc miminko už tou dobou tak vyrostlo, že jsem se málem nevešla do šatů. Uf, bylo to o vlas, i když spíše o knoflík.
V sedmém měsíci mě ranní nevolnosti přešly a já si mohla začít těhotenství konečně užívat, ale jen na měsíc. V devátém měsíci si totiž miminko usmyslelo, že ležet hlavičkou dolů je docela fajn a mě to začalo dole šíleně bolet. Doktorka prohlásila, že to už se mimi chystá k porodu a že to aspoň potom půjde rychle. Tak jsem se těšila na rychlý porod a doma jen polehávala a sykala bolestí, protože to jinak nešlo.
Do nemocnice mě přijali až dva týdny po termínu. Na prohlídce mi říkali, že už se otvírám. Já se jen usmála, protože mi nic nebylo a nic jsem necítila. Dali mě na porodní pokoj a chodili si mě tam měřit a jestli prý už něco cítím. Já si v klidu četla knížku a necítila nic. Pak se sestřička přivalila s injekcí na vyvolání a zase se mě chodili ptát, jestli něco cítím a já zase nic. Pak mi doktorka roztrhla porodní obaly a že by se to mělo rozjet. Hmmm mělo… Večer mi píchli ještě injekci a že budeme rodit asi ráno. V deset hodin jsem ale zvonila na sestřičku, že už se asi něco děje. Najednou mi začaly stahy, ale pořádný. Sestřička mě změřila a zavolala doktorku. Stahy sílily. Doktorka mě vyšetřila a řekla, že můžu tlačit. Hurá!! Zatlačila jsem poprvé a lekla se, jak to zabolelo. Tak jsem přestala. Při dalším stahu musím být silnější, řekla jsem si. A byla jsem.
Na druhé zatlačení vykoukla třetina hlavičky a na třetí zatlačení bylo miminko venku. Máte chlapečka! Řekli mi. Chlapečka! Toho jsme si přáli. A jak se bude jmenovat? Gabriel, odpověděla jsem.
A tak jsme teď rodina. Já, manžel a náš Gábísek, kterému bude už půl roku. Když viděli moji rodiče vnoučka, jako by někdo mávl kouzelným proutkem. Nepamatuji se, že bych si s nimi někdy tak skvěle rozuměla jako teď. A kdybych si mohla zpátky vybrat, nic z toho bych neměnila. Ať si říká o mladých maminkách, kdo chce, co chce. Větší štěstí mě prostě potkat nemohlo.