Náš prcek byl plánovaný od první chvíle. Ještě než mi bylo těhotenství potvrzeno naší paní gynekoložkou,věděla jsem už, že se to povedlo… Těhotenství probíhalo celkem dobře, ale ke konci se mi zablokovala záda.Ani po porodu to nepolevilo a já se nemohla pořádně hýbat. Tím se péče o miminko trochu zkomplikovala. V porodnici mi Davču nechtěli nechávat s tím, že se o něj nedokážu postarat. Když mi to sestřička oznámila, chtělo se mi brečet.Tak já že se nedokážu postarat o své dítě? Nakonec jsem se naučila Davču vyndat z novorozenecké postýlky, nakojit ho i přebalit. Když jsem něco potřebovala, pomohla mi paní, která s námi ležela na pokoji. Staly se z nás velké kamarádky a dodnes se s dětmi vídáme. Bydlí kousek od nás a tak jsme spolu sdíleli veškeré starosti i radosti…
Když mě pustili z porodnice, vymyslela jsem si doma finty, abych si ulehčila práci. Třeba, že Davča zezačátku nespal v postýlce, ale v sundané korbičce z kočárku, kterou jsem si dala na velkou krabici vedle postele. Tak abych to měla akorát a nemusela se ohýbat. První dny mi velmi pomohla babička, která se postarala o mě s prckem i o běžný chod domácnosti.
Měla jsem velké štěstí, že Davídek byl velmi hodné a neplačtivé dítko. Nakonec jsme to zvládli i s mými zablokovanými zády.
Davčovi jsou už dva roky a je téměř samostatný. Pořád přemýšlím, zda mu pořídit sourozence, ale vzpomínka na zablokovaná záda a nemohoucnost mě dost odrazují…
Teď v prosinci budeme mít dvě nové miminka v rodině. Třeba se nechám ovlivnit!!! 😀
