Když jsem si po 14ti dnech z porodnice přinesla svoje malinkatý miminko, naše kočka Amálka na mě prskala. Bože, jak jsem jí to jen mohla udělat…Tak dlouho byla „hvězdou“ ona, a teď tohle. Do smrti mě bude nenávidět…
Po pár hodinách si Kubíčka už přišla očuchat a mě ani v duchu nenapadlo, jaký z nich budou kamarádi.
Každou noc s nim chtěla spát v postýlce a při sebemenším náznaku, že jdeme ven, už už ležela v kočárku a tajně doufala, že ji vezmeme na procházku sebou.
Ve dvě ráno jsem nakrmila Kubu a do čtyř do rána jsem prosila Ámu, aby už přestala škrábat na stěnu, dveře a nebo stůl…
Po přestěhování do většího domu se zahradou si Amálka nabrnkla kocoura a do dvou měsíců jsme měli 5 koťátek… A za rok zas… A za 5 měsíců znovu… Nikdo z toho neměl takovou radost, jako náš malý Kubíček. „Toníku, to nepapej, to není tvoje papání, to je moje papání, snídaně, víš? Toníku, nech to, to je nočník, v tom je jenom čůrání, nepapej to!“
Z Amálky se během těch čtyř let, co jí máme, stal velký ochránce Kuby. Kdykoli upadne a brečí, ve vteřině přiběhne a kontroluje s vytřeštěnýma očima, jestli je Kuba v pořádku. Je to kouzelná dvojka. Áma nikdy Kubovi neublížila a trpělivě snáší nošení se hlavou dolů. Náš lvíček (Kuba je srpnový) Amálku prostě miluje.