Cestou na místo si ještě děláme legraci, že se zorb po té mokré trávě nebude kutálet, ale sjedu v něm z kopce dolů jak na skluzavce.
Stoupáme do prudkého svahu ke skupince jednotlivců, kteří postupně mizí v kouli, s jekotem se valí dolů a vyskakují s hlasitým smíchem. No, to se chci vidět dole, jak se u výstupu popadám za břicho…
Došla na mě řada a kluci mi strkají pod nos jakýsi blanket, kde mám stvrdit svým podpisem, že neměřím méně než 150 cm (to by si snad všimli, ne?), nevážím víc než 95 kg (už někoho napadlo některé účastníky na místě převažovat?), nemám epilepsii (to doufám), ani nejsem těhotná (jakáže je šance selhání antikoncepce?) a vůbec beru na sebe veškerá rizika, která z takovéhle srandy můžou koukat… Radši si snad ani nechci představovat, jak se na tuhle bláznivinu bude tvářit můj žaludek a žlučník. Přesně před týdnem mi tohle duo poprvé názorně předvedlo, jak vypadá takový žlučníkový záchvat. A jsou to sotva dva dny, co nedodržuji striktní rohlíkovou dietu, o zázračných kapičkách a mátovém čaji nemluvě…
Ježišmarjá, vždyť já jsem zády ke svahu, takže budu vlastně dělat z kopce kotouly vzad a podle partnerových slov, byla tahle jízda „lepší“. Tedy ne tak „nudná“, jako ta ke svahu čelem a kotouly vpřed.
Lehce mi začínají drkotat zuby a v panice, uvázaná v kouli volám na kluky venku: „Já bych chtěla asi otočit!“ Jejich odpověď: „Tak příští jízdu, jo?“ už slyším v počínajícím pohybu…
„Ááááááááááááááááááááááá“ …jedna otočka… pomoooc… ječím jak pominutá… „Uuuuuááááááááááááá“ … druhá otočka… to je strašný… co když vypadnu… jsem rozhodně málo připoutaná… křečovitě svírám madla… určitě vypadnu… já jsem taková pííííp… nenávidím poutě, všechny pitomé atrakce, proč jsem husa hloupá do toho lezla… prdlajs nuda… je to strašný… zavřu oči… snad to přežiju… ječela bych, kdyby to pomohlo… ale nepomohlo by… snad se někdy dokutálím… jsem silná holka… zvládnu to… sakra, pořád se koulím… už bude konec? Někdy ten debilní kopec musí skončit… Grrrrrrrch, uf, záchranná síť…
Kluci beze slova přiskakují a natáčejí kouli tak, abych se co pohodlněji mohla odepnout z pásů a vyskočit z koule. To by se mi ale tak nesměly třást ruce… Cvak… ještě nohy… kolena mi vibrují, klepu se úplně celá, teď ještě vyklouznout z koule a strefit se do bot a ne do té mokré trávy…
„Miláčkuuu, chtěl bys využít mojí druhou jízdu? Když se ti to posledně tak líbilo…“ , nenápadně se jí snažím zbavit… „Nene, to je tvoje výhra. Stejně je to nuda. Aspoň si to teď zkusíš jet obráceně. A pokud teď pojedeš popředu, určitě si to užiješ víc. Uvidíš, kam se vlastně řítíš…“
No, bezva. O to mi šlo především. Vidět, kam se řítím…
Kluci vytlačili kouli zase nahoru na kopec a čekají na mé nastoupení. „Jééé, kluci, máme jí naopak. Pojďte ji otočit, paní chtěla jet tu druhou jízdu popředu…“ Já bych snad ani na druhé jízdě netrvala, ale můžu to teď vzdát?
„Ale tak to nechte, to nevadí…“ Představa toho, že skutečně vidím, kam se koulím, mě děsí víc, než jsem si zprvu myslela… Teď, když navíc už vím, co mě čeká… 50 km/hod, to jsou fakt nudný kotouly… Nastupuju dovnitř a přepečlivě se poutám. Je mi hrozně. Všechno ve mně křičí: „Počkejte, já si vystoupím a přeci jen tu jízdu vnutím partnerovi. Já už nechci jet. Je mi blbě…“, ale vyjde ze mě jen: „A neroztlačujte mě. Já chci jet pomalu. Prosíííííííím…“ uuuuáááááááá…
Klepu se jak osika a nejkrásnější věc na světě mi zase se svým „Mamíííí, mamíííí“ a pusou od ucha k uchu, skáče do náruče. Zlatíčko moje… ani nevíš, jak je tvoje máma statečná…
Přísahám, že už neudělám tutéž chybu a opravdu nikdy nebudu soutěžit o podobný adrenalinový zážitek. Seskok padákem, bungee jumping, let balónem, jízda na horské dráze, to všechno je pro mě tabu! Já chci koupele, pivní lázně, čokoládové masáže, večeře při svíčkách, romantické víkendy, … Na druhou stranu musím přiznat, že jsem ráda, že jsem to nevzdala, šla do toho a překonala svůj strach. Ale to bylo vážné naposled!!! Už nehodlám nic dalšího překonávat… I když, možná, když se hodně zasním, takové ty skákací boty by mohly být docela zábavné, ne? 😉