Opět počítám, dýchej, dýchej… jak mně by bylo dobře v práci, já tam snad budu chodit odpočívat… Před měsícem jsme vymalovali, což samozřejmě za dva dni nebylo poznat. Po stěnách čmáranice od voskovek, které jsem naposledy horko těžko přetírala, otisky mastných rukou, o dírách v sádrokartonu ani nemluvím. Ten menší mi právě sloupával dýhu z nového kuchyňského stolu. Starší ho v tom ještě podporoval. Celá země pokrytá kuličkami z náhrdelníku, který si starší syn přinesl z mateřské školky, hračky, papíry, jídlo. Zatmělo se mi před očima, křičím jako raněná lvice, jsem zoufalá. Odhrnuji krámy z pohovky, abych popadla dech. Do toho se otvírají dveře a vchází „milovaná“ tchýně s otázkou, co zase provedly ty její zlatíčka, že tak křičím. Tak povídám, že se stačí rozhlédnout, čemuž se jen pousměje a podává miláčkům perník. Ten samozřejmě za chvíli skončil na podlaze, po stěnách. Z posledních sil oba naženu k obědu. Po jídle, kdy toho víc skončilo kolem nich, uléhají ke spánku.
Úžasné poledne. Jsou tak roztomilí, když spí… Vyčerpaně chodím po bytě a uklízím, co se dá, třídím hračky na použitelné, nepoužitelné. Pohled mi sklouzne k podlaze, kde nemůžu přehlédnout novou díru na lině, kterou tam ten mladší před chvílí udělal vidličkou a přemýšlím, jak to jen vysvětlím manželovi. Utírám skvrny od ovocné šťávy z nábytku, na kterém už je nepočítaně skvrn. Holt už to není ta kvalita, co za našeho mládí.
S knihou se usadím do oblíbeného křesla a popíjím studenou kávu. Kdybych kouřila, tak si snad i zapálím. To ticho miluji. Opět si vzpomenu na ranní email a se smutkem musím konstatovat, že si někdy říkám, že žijeme jako v chlívku…Určitě si nestěžuji, jen se chci vypovídat a je mi líp. Za pár let se tomu zasmějeme a budeme chtít, aby se vrátil čas. Tedy než mladí přivedou vnoučata:-)