Když jsem byla malá kolem 3 let, chtěla jsem koně strááááášně móóc. No, co jsem dostala k narozeninám – koně a houpacího. To byl ale randál. Jak šel čas, tak jsem chtěla koníka dál, rodiče, známí i příbuzní všichni říkali, z toho vyrosteš. Když jsem se přestěhovali do paneláku v mých 6 letech, tak jsem zdárně vymyslela, že koníka ubytujeme na balkóně, co máme na chodbě. S radostnou zprávou jsem šla za mámou, že koníka můžeme mít a na otázku, jak ho do 6. patra dostaneme, jsem s klidem odpověděla, že nákladním výtahem. No a co myslíte, nepochodila jsem :-). Tak i přesto, že chci koníka dál, jsem přesedlala, že chci do bytu 1+1 k mý sestře a mámě ještě psa. A máma zas na mne, kde by měl pelíšek, tak já opět, že pod sušákem na prádlo. A zase z toho sešlo. Na chvíli jsem dala se zvířaty pokoj a poté, co sestra dostala k narozeninám křečka a já měla dvě želvy, samečka a samičku, samozřejmě každý musel být zvlášť, protože se nesnášeli :-), jsem zahájila operaci osmák degu. To už jsem byla na střední a mámě se docela tohle zvířátko líbilo a zrovna před máminými narozeninami měla kamarádka ze školy mladé. Tak jeden poputoval mámě k narozeninám. Jenže se zjistilo, že osmák je silně společenské zvíře a může na samotu a stesk umřít, tak se pořídila samička, mámu jsem přesvědčila , že těch mláďat budou mít jen pár :-). No a to už spíše byli mí osmáci. Narodily se první čtyři mláďata, jedna holčina a tři kluci. Holčina šla do nového domova a jeden osmák taky. No a potom se nám doma stala příhoda, že jeden osmák uvázl v odtoku květináče hliněného, musel se rozbít, od té doby to byl mazel. Rozhodlo se, že se neprodá a aby nebyl sám, zůstane mu brácha. Postupně byla další mláďata a starší osmáčci umírali. No a skončilo to třemi bráchy (jeden ještě přibyl) a dvěma slečnami.
Po té jsem se zamilovala do činčil. Mámu jsem nedokázala přesvědčit. Tak jsem koupila ve zverimexu chudinku činčilku, které mi bylo líto a napovídala jsem, že ji mám ne za 600,-, ale za 50,-, měli ho tam dlouho a jinak by ho dali hadovi. Přinesla jsem ho domu, pořídila klec a mámě namluvila, že ho dám příteli k narozeninám. No co myslíte, samozřejmě zůstal doma 🙂 Tak šlo pár měsíců a s přítelem jsme objevili činčilku černou, ne standartní šedivou, v Praze. Chudinka se tak choulila, tak šla s námi domů. To už máma že ne, tak šupajdila samička k příteli. Po pár měsících jsme se s přítelem sestěhovali do 1+1 a vzali svůj menší zvěřinec. Jenže najednou činčilák vypadal smutně a asi chce kamaráda, no tak to budeme muset nějakého pořídit 🙂 Jednou jsem zase jeli na výlet do Prahy a zase co nevidíme -krásného bílého činčiláka a jel zas s námi domů další činčilák. Poté pro změnu přítel přinesl domů zatoulané kotě, kocourka.