Faktem je, že už mi prošlo rukama hodně vysvědčení mých drahoušků, také jich mám zástup. Dá se říci, že každé dítě je jiné a každé dítě má jiné schopnosti. Přiznám, že ta vysvědčení nejsou zrovna nic moc a že jsem pořád v čele se svým konečným vysvědčením z devítky, ale to přece nevadí, navíc – ta naše škola byla o hodně lehčí.
Vždy se strašně divím rodičům, kteří vezmou do ruky vysvědčení a začnou nadávat a vynášet různé zákazy a příkazy. To je přeci směšné. Navíc v dnešní době, kdy je nutno podepisovat pravidelně žákovskou a povinně chodit na třídní schůzky, jinak je třídní aktivní v informování sociálky, že se rodiče nezajímají o dítě a tím neplní své povinnosti. Je dávno pryč doba, kdy rodiče věděli o prospěchu svých dětí kolikrát opravdu až z vysvědčení, protože nebylo nutno se o to starat. Nevím, jak kdo, ale já vím, co mé děti zvládnou, vím, jaké mají známky a o průšvizích ve škole – jejich i jejich spolužáků – mám přehled. No – řekněme si otevřeně – za dob základní docházky prostředních synů jsem byla ve škole pomalu víc než učitelé sami. Válčili jsme a doválčili – na štěstí pro mé zdraví.
Stane se i takový průšvih, kdy dítě musí dělat reparát. Mám čtyři ze šesti dětí dyslektiky, vím, o čem mluvím. Když Petr přišel s tím, že musí dělat reparát z češtiny a matematiky, neměla jsem radost. Stále to vypadalo, že to uválčí, neuválčil. Tak jsme na to o prázdninách vlítli, zjistila jsem, že neumí vůbec nic a v páté třídě neumí ani poznat podstatné jméno. V době, kdy toto probírali, jsem se to s nimi učila. S dys dětmi to nejde bez domácí přípravy. V matematice to bylo totéž. Přišla jsem na to, že jsem udělala obrovskou chybu, že jsem se nestala učitelkou. Zvládli jsme to a Petr u zkoušek na konci prázdnin dokázal, že je jen flink, protože měl najednou znalosti trojkaře. Jistě, že je to hlavně jeho zásluha, protože měl zájem se to naučit. Také jsme to oslavili.
A vysvědčení obecně? Dokud byli kluci menší, tedy ta starší část rodiny, vždy jsem je vzala na zmrzlinu, když žil muž, udělali jsme jim malou oslavu doma. Uvařilo se nějaké moc dobré rodinné jídlo, máma upekla prima dort, přidala se zmrzka, nebo se šlo do cukrárny a večer na jez opékat, což pro ně byl také svátek. A bylo úplně jedno, co na tom vysvědčení bylo. To je přece úplně jedno. Pokud jsme věděli, že jsme udělali, co se dalo a že děti se snažily, nemohlo to dopadnout špatně. Prakticky mě osobně vysvědčení ani nezajímalo. Za to mě zajímaly známky po celý rok.
Můj nejmladší syn za rok vychází ze základní školy. Vím, že to letos pokazil, jak mohl, ač je to velmi chytrý kluk. Vím, že slepé mapy mu tak pokazily známku ze zeměpisu, že má čtyřku. A je to dítě na vyznamenání – mám ho kvůli tomu, že se snažil a prostě to vždycky zpackal, zmydlit? To bych se musela hambou propadnout. Snažil se, nevyšlo to. Jistě, že je to problém pro přijetí na školu, ale vyšlo to, jak to vyšlo a já vím, že pro to dělal hodně.
Nedávno jsme měli schůzku, při které nás třídní poučoval o tom, že dětem máme kontrolovat tašky, zápisníčky, jestli píšou úkoly – copak jsou mimina? Ve 14, v 15 letech je máme takhle ponižovat? Ani náhodou. Ve třídě je 15 nebo 17 žáků – je to osmička. Deset matek nebo otců přítomných na této mimořádné schůzce ani nevědělo, proč se koná. Bylo to kvůli chování dětí a kvůli problémům s učiteli – děti si stěžovaly na novou angličtinářku a uznali jsme většinou hlasů rodičů, že právem.
Tento příklad stačí za sáhodlouhou polemiku o tom, jak se rodiče staví k vysvědčení. Stejně jako k dětem samým. A co musím také uznat, je hrozný způsob výchovy zde na severu. Rodiče nemají ani šajn o tom, co jejich děti dělají. Na jedné zahradě chlastají (pardon) rodiče, o dvě zahrady děti už někde od 12 let. Nikomu to nevadí, hlavně, že počty dětí pak doma souhlasí. Nikdo se o nic nestará, ovšem je-li průšvih, najednou jsou z dětí andílci se svatozáří – on nic, on by nic takového nikdy v životě neudělal. A některé matky navíc přidají přednášku na téma- špatné děti špatných rodičů, kteří dávají dětem špatný příklad – ovšem jedná se o matky, jež nevědí ani to, kde mají celý den děti, co je baví, s kým chodí ven apod., to je pro ně naprosto čínskou vesnicí. Takže nejsem normální, když vím, jaké známky celý rok mé děti nosí, jaké jsou jejich schopnosti, zájmy, přátelé a že vím, že jsou to obyčejní rošťáci a puboši a nic jim není svaté, jako všem.
Vím, že to vypadá jako krok stranou, ale tohle k vysvědčení patří
A čtvrtek? Máme v plánu s prckem – no je tomu skoro patnáct – zajet do města na oběd a na zmrzku. A ta čtyřka ze zeměpisu? Vem to čert. Jeho táta vyšel se čtyřkama a byl z něj učitel, vynikající technik, fenomenální kytarista a zpěvák a především dobrý, milují a milovaný manžel, kamarád a táta. Jeho syn je chytrý po něm, tak proč bych se měla bát? Je to skvělý syn, je mi velkou oporou a dobře ví, že ta čtyřka je špatná, ale také ví, že to není smrtelné.