Zima je moje nejneoblíbenější roční období. Kdyby bylo možné ji vyškrtnout z kalendáře, tak to udělám. K tomu zredukovat chladnější období jara a podzimu a byla bych spokojená. Jenže ono to nejde.
Částečně tato moje nechuť k mrazivějším částem roku souvisí s tím, že jsem od dětství bydlela s rodiči v městském bytě třetí kategorie, kde nebylo žádné topení. Naši pořídili sice akumulační kamna, ale samozřejmě takové vytápění je celkem drahá záležitost. Tím pádem se topilo minimálně a já měla něco jako tzv. studený odchov.
Po mnoha letech konečně naše ženská část domácnosti přesvědčila tátu, že to takhle prostě dál nejde. Je jasné, že chlapům je vždy o něco menší zima než ženským. Jemu nebylo chladno v místnosti se sedmnácti stupni, ale já s mamkou jsme klepaly kosu. Takže se s velkou slávou koupil domácí krb. Náhle nastal obrat o 180 stupňů. Jak byla dříve děsná zima, tak náhle zavládly u nás doma tropy.
Tatínkovi se velice zalíbilo přikládat do krbu a koukat na plamínky. Takže futroval, futroval, futroval… Teploty kolem třiceti stupňů představovaly naprostý normál. Kupodivu jsem to já ani nikdo jiný neomarodil.
Nastaly Vánoce. Táta se tak divil, jak je možné, že ten stromek už druhý den opadává. Bylo ovšem velice těžké mu vysvětlit proč. Kdeže by bylo dokonce přetopeno… Ani téměř celodenně připlesknutý kocour na dlažbě v koupelně nebyl pádným argumentem.
Náš kocourek, jmenoval se Kajetán, nám totiž fungoval jako termostat. Podle toho jak byl natažený se dala měřit teplota vzduchu. Bylo-li chladno, stočil se do malinkého klubíčka, že vypadal skoro jako koťátko. Čím byla teplota v místnosti vyšší, tím víc se natahoval. Jakmile bylo už opravdu horko kolem třiceti stupňů, ležel našponovaný u krbu jako guma. Ovšem jeho úprk do koupelny byl pro nás impulsem k tomu, abychom s mámou vyklidily pole i my. Táta, ten se pořád divil. Vždyť nám byla taková zima. Tak co blbneme, že jemu to jako horko nepřipadá.
Toto několikatýdenní období užívání si maximální dosažitelné teploty vyvrcholilo krátce po vánočních svátcích. Ani nevím kdo postavil na skříň v obýváku svíčku v mosazném svícnu po prababičce. (Každý rok ji dáváme na Štědrý večer za okno za zemřelé, „aby nebloudili a našli cestu domů“, jak se u nás říká.) Bylo zajímavé ji pozorovat. Den po dni se stále víc a víc ohýbala až se jednoho dne definitivně roztekla. Tohle už tátu konečně přesvědčilo a přešel na únosnější systém přikládání. Kdykoliv si však vzpomenu na to, jak máma nadává tátovi, protože musí drhnout z celé skříně vosk, tak se musím smát. Tohle se asi často nestává, aby se horkem v místnosti prostě roztavila celá svíčka.