MVD : Jak se z Panny stane Blíženec 2.
Jak jsem slíbila, píši pokračování o Leničce. O tom, jak se naše – dnes už 2letá dcerka – narodila.
Cítila jsem nepravidelné slabší kontrakce a při vzpomínce na předchozí téměř překotný porod jsem se bála, aby se těmi kontrakcemi nestalo něco, na co nikdo nebude připraven.
Naštěstí se nic nestalo, a tak v pátek ráno proběhla příprava na operaci a přeložení jinam – sbalit věci, sundat náušnice. Ještě holení, cévkování, převlečení do „andělíčka“, čepičku na vlasy, anestezii a dál už nic nevím. Probudila jsem se na JIP s prokousnutým rtem, bolestí břicha a zimnicí. Spravily to léky na bolest a zateplovací vrstva. Později přišel pediatr, ukázal mi fotku na svém mobilu (máte holčičku, váží 700 g, což odpovídá týdnu těhotenství, měří 33,5 cm), řekl, jak dcerku resuscitovali – jen jsem vzdychla „17 minut? To je strašně dlouho“, tak mě uklidnil, že srdeční akci měla celou dobu, jen pomalejší, a lékařům se nedařilo nastartovat dýchání, protože kvůli té chybějící plodové vodě měla zhmožděnou jednu plíci. Žije, je na dýchacím přístroji, ale stabilizovaná, statisticky má větší šance, holčičky prý víc vydrží.
Pak mi ještě laktační poradkyně (ano, stejná) vyždímala (doslova) pár kapek mléka pro malou.
V sobotu ráno mě přeložili z JIP na pokoj (byla jsem ráda za oddělení „pooperační gynekologie“, kde nebyly maminky se svými dětmi). Ještě v neděli se mi tak motala hlava, až jsem téměř omdlela na chodbě před pokojem, na první návštěvu za Leničkou mě tedy vezl manžel na vozíku. Přiznám se, že ten tvoreček v inkubátoru působil spíš jako mimozemšťan než jako dítě – hotový E. T. – hnědý, vrásčitý, kost a kůže, všude hadičky a ještě nožička prosvícená červeným světlem. Prý takhle vypadají všechny děti, jen většina se v té době neukazuje na veřejnosti. Byla jsem šťastná, že žije. Pozdravila jsem ji, zacinkala jsem jí znovu tou bolou, které jsme si společně moc neužily, pohladila po ručičce a pak už jsem jen s obavami sledovala ten náš malý zázrak. Podobně probíhaly další počáteční návštěvy. Ve středu mě propustili, pro svá ždímaná prsa jsem pořídila elektrickou odsávačku, a pak už jsem jen pravidelně docházela za Leničkou – jméno prošlo „schvalováním“ doma také rychle.
Nejdřív jsem se kromě cinkání bolou snažila u inkubátoru povídat, ale ukázalo se, že je mi ze všeho do breku. Našla jsem i pohádky určené k vyprávění u inkubátoru, ale hned ta, kterou jsem si četla na internetu, mě dohnala k takovému proudu slz, až jsem si rovnou řekla, že ani tohle nepůjde. Jediné, co jsem byla schopna svým hlasem provozovat, byl zpěv. Nejsem žádná zpěvačka, taky jsem zjistila, že na několikahodinový denní program je můj repertoár nejen dětských ukolébavek velmi chudý, ale to, že mají danou melodii i slova bylo přesně to, co jsem potřebovala. A když mi pak po pár dnech Leničku vyndali z inkubátoru a položili na prsa (říká se tomu „klokánkování“, prospívá to dětem i maminkám) – připadalo mi to neuvěřitelné, myslela jsem, že to půjde, až když bude sama dýchat – už jsem jí zabroukala několik doučených písniček, aby si užila mého hlasu. Postupně se prodlužovala doba, kdy jsem jí takhle držela v náručí, dokonce jsem ji párkrát i „krmila“ (připevnili na mě stříkačku s mým mateřským mlékem, od které vedla sonda – hadička – rovnou do Leniččina žaludku) a konečně mi začínala připadat víc moje a čím dál víc jsem věřila, že to všechno zvládne.
Samozřejmě, stav se měnil ze dne na den – jeden den mi řekli, že dýchá už skoro sama, jen s nepatrnou podporou při výdechu, druhý den už byla zase úplně závislá na dýchacím přístroji. Od začátku dobře snášela výživu MM a přibírala, a tak se pozvolna proměňovala v obyčejné malinké miminko. Jen těch vyšetření, co musela absolvovat – ultrazvuky hlavičky, aby se zjistilo případné krvácení do mozku, rentgeny plic, vyšetření očí, sluchu… Diagnostikovali jí plicní dysplázii, prý se projevuje zjizvením plicní tkáně a obtížemi při dýchání, jizvy se neztratí nikdy, ale časem se prý Lenička naučí i přes ně dobře dýchat, jen na začátku byla kvůli tomu na dýchacím přístroji déle. Nechytila infekci ode mne ani žádnou jinou, sluch i zrak se jevil v pořádku. Ještě jí zůstala otevřená Botallova dučej, tepna mezi srdcem a plícemi, která je k užitku dětem v děloze a obvykle uzavírá po narození s prvním nádechem. Většina komplikací se jí naštěstí, zdá se, vyhnula.
Z dýchacího přístroje Lenička postupně přešla na podporu při výdechu, z té pak na „kyslíkové brejličky“, později na kyslík jen do prostoru inkubátoru. V půlce července jí sestřička zkusila dát moje mlíčko přímo ze stříkačky, kojit jsme pořád neměly dovoleno. Koncem července mohla být přeložena z resuscitačního na intermediární oddělení, krátce potom opustila inkubátor a přestěhovala se do klasické nemocniční novorozenecké postýlky. Pak už šlo všechno ráz naráz – střídavě kojení s dokrmem odstříkaným mlíčkem z lahvičky a celá dávka mlíčka z lahvičky, čím dál víc jsem se o Leničku směla starat. Při jídle ještě mívala problémy se zásobením kyslíkem, proto mě překvapila od jedné rázné sestry středeční výzva další den nastoupit na rooming-in (poté, co jsem v úterý byla svědkem toho, jak Lenička při krmení modrá), nakonec jsem nástup odložila na příští pondělí. Následovala klasická péče o miminko jako na šestinedělí, učili mě i podávat inhalační léky. Ještě EEG před propuštěním a hotovo, v pátek 16. 8. jsme si Leničku po 12 týdnech mohli odvézt domů. Náš uzlíček v té době vážil 2250 g a měřil 46 cm. S sebou léky, poučení a seznam dalších odborníků, na které se dříve či později máme obrátit (klasicky pediatr a kyčle, kromě toho rehabilitace, plicní, oční, kardiologie, neurologie a foniatrie).
Zase jsem se rozepsala, a tak vám všem slíbím ještě jedno pokračování. 🙂
