První třídou s VD: Jak to vidí učitelky?

Projekt První třídou s VD běží už téměř dva měsíce. Každý týden si můžeme přečíst příspěvky od zapojených maminek prvňáčků, kde nám popisují, jak se jejich dětem ve škole líbí, co se učí, s čím mají problémy, co je těší a zkrátka vše o tom, jaké to je v první třídě.

Do projektu je zapojeno v tuto chvíli 16 maminek a tedy i 16 prvňáčků. Díky článkům se můžeme podívat blíže na systém výuky v jednotlivých třídách. Zastoupení zde má i domácí výuka. Je zajímavé sledovat, jak děti pracují, co se učí jako první, na co kladou důraz jednotlivé paní učitelky, co dělá dětem problémy a co naopak zvládají bravurně.

A protože si myslím, že by bylo pěkné poslechnout si názor i z druhé strany, položila jsem pár otázek paním učitelkám z prvních tříd. Oslovila jsem paní učitelku Blanku, která má letos první třídu potřetí, paní učitelku s přezdívkou Kuzu, která sice letos učí v páté třídě, nicméně s prvňáčky má dlouholeté zkušenosti, a také Brmbulku, kterou znáte z VD poradny Škol(k)a.

Z pohledu maminky školáčka mne zajímalo, jaké mají děti největší problémy na začátku první třídy? Na co by se konkrétně měli zaměřit rodiče, jejichž dítko čeká nástup do ZŠ?

Z odpovědí paní učitelek vyplynul zásadní problém a tím je samostatnost a sebeobsluha dětí. Stále méně dětí to umí. Často jsou k vidění rodiče, jak děti obouvají, oblékají je. To jsou úkony, které by školáček již měl zvládnout sám.

„Já, jako učitelka nemůžu oblékat x dětí, zavazovat jim boty,… to už by měly děti umět samy. Rodič nemá čas 20 minut čekat, než to dítě zvládne samo, rychlejší je, když to udělá rodič sám, přece nebude ztrácet čas,“  říká Blanka.

Sama si vybavuji, že jsem už do školky dcerám oblečení přizpůsobovala. Nakupovala jsem takové, kde nebylo žádné komplikované šněrování, složité knoflíky a nesmyslné přezky, které sice vypadají krásně, ale mnohdy je nezvládne zapnout ani dospělák.

Myslím si, že pro učitele, který má plnou třídu rozdílných dětí, musí být obtížné se individuálně soustředit na konkrétní potřeby jednotlivých dětí.  Každé dítě umí něco jiného, někdo již čte plynule, další nemá přehled v čase, ale ovládá třeba dobře matematiku. A v tom základním můžeme nejvíce pomoci dětem my, rodiče. Problém rozdílnosti hezky popisuje paní Blanka.

„Rozdíly mezi dětmi jsou velké, do školy přichází děti, které jsou na různých stupních vývoje. Některé děti jdou do školy a už umí v podstatě to, co je máme naučit (číst, počítat,…). Některé však neumí téměř nic, nerozeznají tvary, barvy, čísla, zvířata, neumí se samy obléci. Každé s těchto dětí potřebuje jiný přístup, jiný čas.

Dítě, kterému  se rodiče doma věnovali, hráli si s ním, četli, vedli je k poznání, má neuvěřitelné štěstí a velký startovací potenciál. Bohužel je takových dětí čím dál méně, proto je mezi dětmi velký rozdíl, někdo umí příliš, jiný téměř nic. Kam se poděli rodiče, které chtějí se svými dětmi trávit co nejvíce času nad knihou, při pexesu, povídají si s dětmi. Je jednodušší pustit televizi či počítač, hlavně ať má rodič „pokoj“.“

Když se nad tímto zamyslím, bohužel to v mnohých rodinách opravdu takto funguje. Tato slova potvrzuje i Brmbulka:

„Mamánků je plno, čím dál víc, holky jsou samostatnější… Buď máš děti, o které se rodiče starají až moc, což není také dobré, nebo se o ně nestarají vůbec, což je tragédie… úplně se vytratily normální děti :(.“

 

A jaké jsou největší obavy?

Mladší dcera měla před nástupem do školy největší obavy z toho, aby byla v jedné třídě se svojí kamarádkou. S tím souhlasím a upřímně si myslím, že pro pohodový vstup do školy je tato obava oprávněná. Další častou obavou je strach z toho, co je čeká.

A jak vidí obavy rodičů paní učitelky?

„Rodiče mají velká očekávání, pokud to nejde podle jejich představ (hladce a bez problémů), tlačí na děti a snaží se je napasovat do svého scénáře, což vede k velkým problémům = rodiče jsou nervózní, na dítě křičí, děti to zbytečně stresuje a odrazuje,“ říká paní učitelka Blanka.

Dalším problémem může být špatná výslovnost. Reagování na pokyny.

„Děti jsou celkově hlučnější, rozdíly jsou v materiálním vybavení, mnohé děti už jsou zběhlé ve virtuálním světě – mobily, DVD, PC,…“ dodává paní učitelka Kuzu.

Paní učitelka Kuzu zde uvádí rozdíl v materiálním vybavení. Dříve jsem si myslela, že tento problém se týká až žáků ve vyšším ročníku, ale přesvědčila jsem se, že tak tomu není. Někdy mi přijde i smutné, když stojím na školní chodbě a i malé děti první co udělají, když se v šatně převléknou, vytahují mobily a předhánějí se, kdo v nich má jakou hru, aplikaci či dokonce film.

Moc děkuji paním učitelkám za poskytnutí odpovědí na mé otázky. Čekala jsem, že odpovědi od různých učitelek se budou shodovat a nespletla jsem se. Je vidět, že paní učitelky mají zkušenosti podobné.

V příštím článku bych se ráda zaměřila na různé poruchy učení.

A jaký je váš názor? Napište do diskuze pod článek své poznatky, připomínky.

Máte otázky, na které byste se rádi zeptali příště?