Druhá cesta vede také na vrchol, ale pozvolna, serpentýnami. Je sice delší, ale nesrovnatelně pohodlnější. Činnost, kterou si potřebujeme osvojit, rozdělíme na řadu malých, postupných kroků, které s jistým úsilím dokážeme zvládnout. K cíli se blížíme pomalu, po kouscích, ale za vydatné podpory emoční – tak zase kousek umím, ono to nějak půjde.
A ve finále můžeme zjistit, že ta přímá cesta nebyla vůbec rychlejší. Metodou pokusu a omylu jsme se mohli naučit řadu neúčelných zbytečností, kterých je třeba se postupně zase zbavovat.
A protože se chceme věnovat přednostně předškolákům, vezmeme si na pomoc situaci, která se nezadržitelně blíží, totiž nácvik psaní písmenka. Na ní si ukážeme, jak ho lze dítěti ulehčit.
První možnost je, že dítě bude psát nejdřív dlouho do pracovního sešitu rovnou celé písmenko. Pravděpodobně se bude plést ve vedení čáry, velikost i sklon písmenek se budou jen pomalu rovnat. Bude ho bolet ruka, bude smlouvat o přestávku. A když to neprojde, bude se potřebovat tu napít, tu vyčurat. Pozornost se bude ztrácet, psaní nakonec stejně budeme muset přerušit. Konečně dojde na domácí sešit – a ke slovu obvykle přijde tu guma, tu zmizík, podle pokročilosti školního roku. Něco vylepší pomocné čáry, které se pak vymažou. Dítě prožije jen pocit úlevy, že to má konečně za sebou.
Pokud je nám ale bližší metoda malých kroků, připravíme si nejen sešit, ale i velký kus papíru a pastelky, případně i další věci – formelu, drát nebo vlnu a smirkový papír.
Pokud se ukáže, že se dítěti plete základní tvar, přidáme si na samý začátek ještě výrobu písmenka z nudličky formely, z drátu nebo z vlny uchycené na kusu smirkového papíru. Budeme také delší dobu popisovat směr čáry, aby se motorický vzorec (tedy pohyb, který vede ke správnému tvaru) dobře upevnil.
Jestliže dítě naopak píše dobře, omezíme se jen na napsání tvaru několikrát do vzduchu, zrytmizujeme pohyb, pak pastelkou namalujeme na papír několik barevných, čím dál menších písmenek a pustíme se do úkolu.
Dítě si vlastně celou dobu přípravy na úkol hraje – píše do vzduchu, pastelkami, uvolněně a s pocitem, že mu to hezky jde. Úkol se pak smrskne jen na ten řádek do sešitu.
Nejde ale jen o to, úkol si nějak zpříjemnit. Je totiž známo, že příjemné pocity a pohoda při učení způsobí v mozku tvorbu látek, které pamětní stopy upevňují.
Negativní pocity zase mají tendenci “mazat“ to, co jsme se učili s odporem – látky vznikající při pocitech nepříjemných pamětní stopy spíše narušují. Ostatně, všichni rádi rychle zapomínáme nepříjemné zážitky.
Podobně můžeme rozdělit na postupné, malé kroky i cokoli jiného, co potřebujeme dítě naučit. Třeba básničku – můžeme samozřejmě zvolit systém opakuj po mně, můžeme to ale udělat i jinak. Básničku přečteme, povíme si, o čem je. Pak čteme ještě jednou pomalu a dítě doplňuje, co si kde pamatuje, většinou konec veršíku. A tak jak my čteme stále menší kousky veršíku, na dítě toho zbývá čím dál víc. Přitom si je jisté, že zapomene-li, my napovíme. A za chvíli básničku umí, ani neví jak.
Vysypeme-li na dítě v záchvatu výchovných snah několik pravidel najednou (u jídla se nemluví, do řeči se neskáče, podává se pravá ruka a necpi si ty prsty do nosu), můžeme si být jisti, že naše snažení bude odměněno jen chabým výsledkem. Stanovíme-li si ale jen jeden pokyn týdně a vytrvale se mu věnujeme (předchozí už dítko mezitím stačilo vzít částečně na vědomí), budeme daleko úspěšnější.
Pokud se naučíte tuto metodu používat, ušetříte spoustu energie sobě i dítěti. Samozřejmě že i tak někdy bude duchem nepřítomné, někdy bude odmlouvat a vy budete lamentovat, po kom to dítě proboha je.
S tím se už ale nedá nic dělat. Podstatné je, že takových situací bude jen poskrovnu.