Do školy se musí. Co mohou učitelé i rodiče udělat pro to, aby se dětem i chtělo?
Jedno bez druhého nejde. Když budou rodiče školu sabotovat, nebo se o ní vyjadřovat ne zrovna pochvalně, snaha samotné školy o atraktivní vzdělávání a dobrou atmosféru se mine účinkem. Funguje to ale i obráceně: rodiče mohou dítě vydatně motivovat a ukazovat mu školu v pozitivním světle, ale pokud na ní panují frustrující podmínky, nic nezmůžou.
Generace, které ve školních lavicích seděly před desetiletími, v tom měly jasno: škola byla pro většinu otravná povinnost. Nikoho ani nenapadlo, že by se v ní mohl cítit i příjemně, dokonce se do ní těšit. Dnes to tak naštěstí být nemusí. Není nutné, aby škola vysloveně bavila, ale dítě by mělo naprosto jasně cítit, že každodenní vstávání a dlouhé sezení ve školní lavici má pro něj nějaký smysl. „Hlavně starší děti by měly cítit důležitost toho, co se ve škole odehrává, a získat pocit, že jim to k něčemu bude a není to jen zabitý čas, který se musí protrpět,“ říká psycholožka Kateřina Lipinská.
Kladný vztah ke škole začíná ještě před usednutím do lavice první třídy. Většina dětí se do školy přirozeně těší, ale často je nadšení brzy opustí. Jejich motivaci převálcuje monotónnost nových povinností. Tyto pocity pak mohou přetrvávat po dobu celého vzdělávání.
„Prvotní motivace je právě na rodičích. Rodiče, ale i prarodiče by již od doby předškolního věku měli o škole hovořit jako o instituci, která bude zdrojem nových kamarádů a poznatků. Neměli by své děti školou strašit. Většina rodičů často jako vlastní výchovnou pomůcku říká větu: Počkej, oni ti ve škole ukážou, tam budeš muset poslouchat… U dítěte tak vytvářejí negativní postoj k něčemu, co vlastně ještě nepoznalo, a to je škoda. Přirozenou vlastností dětí je stále poznávat a objevovat nové a neznámé a to je potřeba podporovat v mateřské škole i v rodině. Jen tak je možné získat pozitivní vztah ke škole, která by měla být tím hlavním zdrojem poznatků,“ je přesvědčena Hana Stýblová, prezidentka Asociace ředitelů základních škol České republiky a zároveň ředitelka Základní školy Plzeň-Božkov.
Často však dětem tuto přirozenou touhu po vědění znemožňuje neschopnost soustředit se. Hana Stýblová proto doporučuje nenabízet dítěti mnoho činností najednou, ale spíše chtít, aby jednu započatou činnost dokončilo a naučilo se postupně přebírat zodpovědnost za maličkosti: „Tyto činnosti a dovednosti by se po dítěti neměly chtít jen proto, že půjde do školy. Dítě je potřebuje pro život, ne pro instituci.“
Známky nejsou všechno, jenže i rodič, který měl na vysvědčení samé trojky, očekává od svého dítěte vyznamenání. Číslicím od jedné do pěti se neustále přikládá až nemístná důležitost. „Pokud rodiče tlačí na známky a chtějí, aby dítě bylo nejlepší, dostávají ho do tenze. Dítě se pak logicky bojí selhání, které při tomto přístupu pravděpodobně přijde,“ popisuje Kateřina Lipinská.
Na druhou stranu ale není vhodný ani druhý extrém, který se začíná nenápadně objevovat v české společnosti – známky demonstrativně podceňovat. „Je špatně, pokud rodiče dítěti říkají, že je jedno, jaké známky má, protože mu to stejně k ničemu nebude. Škodí také, když říkají, že ve škole se učí hlouposti. Když pak nastane nějaký problém (a on určitě někdy nějaký nastane), dítě si rádo na tyto poučky vzpomene, a místo aby zabralo, mávne nad tím rukou, a už se veze,“ varuje psycholožka.
Kromě přeceňování či naopak bagatelizace známek není dobré ani vydírání, které si rodiče někdy pletou s motivací. Podle Kateřiny Lipinské ale není žádnou motivací, když rodiče dítěti řeknou: Pokud nebudeš mít dobré známky, tak nedostaneš slíbenou odměnu.